Březen 2007

Zase zapomněla...

31. března 2007 v 13:17 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Sedí sám u stolu pro dva. Číšník v obleku se na něj obrátí a ptá se, "Chtěl byste si objednat jídlo, pane?" Ten muž zde čeká od sedmi hodin už téměř půl hodiny.

"Ne, děkuji," usměje se muž. "Ještě chvíli na ni počkám. Ale dal bych si znovu kávu."

"Samozřejmě, pane."

Muž sedí, svýma jasně modrýma očima se dívá někam přes květinové zátiší. Hraje si s ubrouskem a dovoluje tichým zvukům tlumených hovorů, cinkajících příborů a jemné hudby, aby zaplnily jeho mysl. Má na sobě sportovní sáčko a kravatu. Své tmavě hnědé vlasy má pečlivě učesány, pouze jeden malý pramínek neposlušně padá do čela. Jeho upravený vzhled podtrhuje vůně kolínské. Je oblečen tak, aby dal svému protějšku najevo úctu, uznání a lásku. Na druhou stranu není ani příliš nastrojený, aby se s ním člověk cítil nepříjemně. Vypadá to, že udělal všechno pro to, aby se druzí v jeho přítomnosti cítili velmi dobře.

Přesto sedí sám.

Číšník se vrátil a dolévá kávu. "Přál byste si ještě něco, pane?"

"Ne, děkuji."

Číšník zůstal stát u stolu. Něco ponouká jeho zvědavost.
"Nic mi do toho není, ale..." souká ze sebe slova.
Tenhle druh rozhovoru by mohl ohrozit jeho dýško.

"Pokračujte," povzbuzuje muž.

Je pevný, dost citlivý a konverzaci vítá.

"Proč na ni vůbec čekáte?" konečně z číšníka vypadne. Ten muž byl tady v restauraci již několik večerů a vždycky trpělivě sám.

Muž tiše odpoví: "Protože mě potřebuje."

"Jste si tím jistý?"

"Ano."

"Promiňte, pane, ale pokud vás potřebuje, tak se podle toho určitě nechová. Tento týden vás tady nechala čekat už potřetí."

Muž sebou trhne a dívá se do stolu. "Ano, já vím."

"Tak proč na ní čekáte?"

"Cassie řekla, že dnes přijde."

"To říkala i před tím," oponuje číšník. "Moc bych se na to nespoléhal. Proč tedy?"

Teď muž zvedne oči, usměje se na číšníka a jedenoduše odpoví: "Protože ji miluji."

Číšník odejde a diví se, jak někdo může milovat dívku, kteráho nechá zbytečně čekat třikrát v týdnu. Ten muž musí být blázen, rozhodne. Přes celou místnost se znovu dívá na toho muže. Ten si pomalu lije do kávy smetanu. Několikrát v prstech obrátí lžičku a potom si přidává do kávy cukr. Chvíli se na kávu dívá, potom si šálek vezme, pomalu usrkne, pozoruje ostatní hosty. Nevypadá jako blázen, připustí si číšník. Možná má ta dívka vlastnosti, které neznám. Nebo je láska toho muže silnější než cokoli jiného. Číšník se vytrhne z přemýšlení a jde si pro objednávku od pětičlenné skupinky.

Muž pozoruje číšníka a ptá se, jestli ho už někdo také nechal takhle čekat. Jeho už mnohokrát. Ale stále si na to nemůže zvyknout. Pokaždé to bolí.

Na tenhle večer se těšil celý den. Má mnoho věcí, zajímavých věcí, které chce Casii říct. Ale mnohem víc chce slyšet její hlas. Chce, aby mu vyprávěla, jak se celý den měla, co se jí povedlo, co zase ne... cokoli, vážně. Už kolikrát zkoušel Casii ukázat, jak moc ji miluje. Jen by rád věděl, že i ona má o něj zájem. Znovu usrkne kávu a zahloubá se do myšlenek. Ví, že Cassie má zpoždění, ale přesto doufá, že přijde.

Hodiny ukazují 21:30, když k muži znovu přijde číšník. "Přál byste si ještě něco, pane?"

Stále prázdná židle muže bolí. "Ne, děkuji, pro dnešek to bude všechno. Mohu zaplatit?"

"Ovšem, pane."

Když číšník odejde, muž zvedne účtenku. Vyndá svou peněženku a vytáhne peníze. Má dost na to, aby mohl pro Cassiii objednat slavnostní večeři. Ale vytáhne pouze na zaplacení svých pěti šálků kávy a spropitného. Proč jsi to udělala, Cassie, křičí jeho srdce, když vstává od stolu.

"Na shledanou," říká číšník, když muž odchází ke dveřím.

"Dobrou noc. Děkuji za vaši obsluhu."

"Rádo se stalo, pane," měkce odpoví číšník, protože vidí v mužových očích bolest, kterou ani jeho úsměv nezakryje.

Muž projde okolo smějícího se páru a jeho oči se zalesknou, když si vzpomene, jak báječně se s Cassií mohli mít. Zastaví se u dveří a objedná si reservé na zítřek. Možná to Cassii vyjde, myslí si.

"Zítra v devatenáct hodin, stůl pro dva?" potvrzuje recepční.

"Přesně tak," odpovídá muž.

"Myslíte si, že přijde?" ptá se recepční. Nechce být nezdvořilá, ale už mnohokrát viděla toho muže sedět v restauraci u stolu pro dva samotného.

"Někdy určitě. A já tu na ní budu čekat."

Muž si zapne kabát a vychází sám ven z restaurace. Ramena má shrbená, ale přes okno nemůže recepční rozeznat, jestli je shrbený kvůli větru nebo kvůli své bolesti.

Když muž odchází domů, Cassie jde zrovna spát. Je unavená, protože večer byla s přáteli. Jak se natáhne k nočnímu stolku, aby si nastavila budík, uvidí lístek, který si včera večer naškrábala. Stojí tam, "19:00 - alespoň chvíli se modli."

Zatraceně, pomyslí si. Zase zapomněla. Cítí výčitky svědomí, ale brzy je zaplaší. Potřebovala ten čas s přáteli. A teď potřebuje spát.

Ježíš jí odpustí. A je si jistá, že mu to nevadí.

miluj ho...

30. března 2007 v 16:36 | Piškot... |  motta a citáty
Miluj muže, který ti neříká, že jsi "sexy", ale že jsi "krásná".
Toho, který tě před svými přáteli vezme za ruku se slovy "tak to je ona".
Čekej na toho, který ti neustále bude říkat, co pro něj znamenáš a
že je dítě štěstěny, když má zrovna tebe.
Miluj ho, když cítíš že tě nezradí.
Miluj ho, protože on miluje tebe a bude tě zřejmě milovat navždy.

už je pozdě říct ... "miluji tě"

30. března 2007 v 16:32 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Na posteli sedí chlapec. Chlapec vysoké postavy s černými kudrnatými vlasy a s očima v podobě zeleného rybníčku. Jen něco v nich není v pořádku. Je to smutek či zklamání? Ten chlapec má svěšenou hlavu a zdá se, že mu sem tam ukápne i ta slza. Copak se mu asi stalo, že vypadá jako tělo bez duše? Pohled na něj působí velmi smutně a jakoby kolem něj slábne vzduch. Co je mu?

,,Davide, tady nemůžeš už nic udělat, vezmi si tohle. Našli to u jejího těla a je tam napsané, že je to pro tebe," řekla starší žena, podala Davidovi tmavě červenou obálku a rozplakala se. Žena, maminka tak milované Hanky. Všemi oblíbené Hanky, která už tady mezi námi není. Hanky, která v srdcích všech lidí zanechala štěstí, uspokojení a výborné kamarádství. Tak proč se vzdala toho nejcennějšího? Života?! David se chvíli mlčky díval na obálku. Byla nadepsaná Hančiným rukopisem. Stálo tam: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? S Davidem se točil celý svět. Svět, ve kterém mu chyběl ten nejdůležitější člověk. Člověk, kterému nikdy nedokázal říct, co vlastně doopravdy cítí. Hance, kterou miloval z celého srdce. Hance, která si myslela, že ji má rád jen jako kamarádku. Hance, která chtěla pracovat v cirkuse. V cirkuse proto, protože žila realitou a její optimismus jí na každý den připravil nějaké překvapení. Jenže teď je už pozdě a David si připadá jako ve válce. Jedna jeho část mozku válčí proti té druhé části. Jedna říká, že už má jít domů a má se uzavřít do sebe. Ta druhá říká, ať tady zůstane a vzpomíná na chvíle strávené s Hankou - jeho láskou. Nemohl tu však déle zůstat. Když vyšel z domu, vstoupil do naprosté prázdnoty, která mu neříkala, kam má jít. Jen se hlasitě a nepřejícně smála. Chechtala se hlasem té nejodpornější osoby. Když David přišel domů, jeho rodiče mu chtěli pomoci, ale on trval stále na tom, že potřebuje být sám. Zavřel se do koupelny. Koupelna, vzpomněl si. V koupelně viděl Hanku naposledy. Viděl ji, jak tam bezvládně leží,v kaluži krve a nedýchá..V koupelně ukončila své trápení, svůj život. Je to jeho vina, že už tady Hanka není, říkal si? Vtom jeho pohled spadl na temně červenou obálku s nápisem: Davide - proč si mě viděl jen jako kamarádku? Otevřel obálku a začal číst. Do očí se mu vlily slzy už při prvních řádcích…

...Ahoj Davide,
milý Davide,
můj Davide,
drahý Davide,
kamaráde Davide,
žádné z těch slov nemůže vyjádřit to, jak ti už dlouho chci říct, že tě miluju. Stačil vždycky jen letmý pohled a už ses ode mě otáčel jiným směrem. Nechápu, bál ses mě? Když pomyslím na to, že se mě má největší láska bála, je mi hrozně. Vedle sebe držím žiletku. Tu žiletku, kterou sem ti kdysi půjčila, aby sis vyřízl to znamínko. Pamatuješ????? Nechtěl si jít k lékaři, nemáš je rád a tak sis to udělal sám. Říkala jsem, že máš odvahu za čtyři. Určitě si to pamatuješ. Sice ještě nevím, jestli ji použiji, protože sem se již několikrát pokoušela zabít, ale jsem srab a tak se to nikdy nestalo skutečností. Co si asi o mně myslíš? Radši to ani nechci vědět, ale je mi dobře. Určitě se teď cítím líp. Ta samota a strach, že se mi vysměješ do obličeje, když ti vyznám lásku, ta už mě teď netrápí. Je mi moc dobře. Podívej se tam nahoru a představ si, že tam sedím, obklopena andílky a mávám ti. Netrap se, můj kamaráde, má lásko. Svět už je takový a já sem prostě nedokázala už dál žít v představě, že je všechno ztracené. Můj život se zdál být klidný, ale uvnitř sem se už nedokázala trápit. Pochop mě. Udělala jsem to pro sebe. Nemysli si, že jsem sobecká, sice asi jsem, ale proč si chtěl být jen můj kamarád? Víš, jak je těžké tě milovat a vědět, že ty mě máš jenom za kamarádku? Marek - tvůj bratr. Řekl mi, že každý večer chodíš na zahradu a díváš se do nebe. Potom prý sedíš a asi půl hodiny nevnímáš. Myslí si, že si do někoho zamilovaný a ptal se mě, jestli ses mi nesvěřil, že vypadáš tak zoufale. Co myslíš, že jsem v tu chvíli cítila? Svět se mi v tu chvíli začal bořit pod nohama. Když mi to řekl, sedla jsem si do trávy a nevnímala jsem. Nic. Ani Marka, který mě chtěl doprovodit domů ani zpěv ptáčků ani řinčení aut. Prostě nic. Jen svou bolest. Sbalila jsem si své věci. Neměla sem jich sice moc. Jen kabelku a v ní mobil, kapesníky a peněženku. Rozloučila jsem se s Markem, což byl poslední člověk, kterého jsem viděla. Na ostatní se můžu dívat jenom z nebe. Z mého Nového domova. Nerozloučila jsem se dokonce ani s Terkou. Napadlo mě, je snad Terka tvojí tajnou láskou? Terka, ta nejkrásnější holka z celého Moravskoslezského kraje?! Utíkala jsem domů. Měla jsem oči plné slz a pocit, že za chvíli ukončím tento ubohý dopis ve mně rostl. Ukončím své trápení a zároveň ti popíšu jak pomalu odcházím...

V tu chvíli se David rozplakal ještě víc. Slzy se mu z očí řinuly jako vodopád, který nechce přestat téct. Ale řekl si, že to musí dočíst. Bylo to Hančiné přání. Hančiny poslední myšlenky.

...odemkla jsem dveře, našeho domu s krásným velkým balkónem, na kterém jsme si jako děti hráli. Pamatuješ Davide? Určitě ano. Já měla tu nádhernou panenku barbii a ty toho kena, kterému upadávala noha. Jmenovali se Hanka a David. Nebyli to, ale kamarádi. Byli to milenci. Kabelku jsem si odnesla do pokoje. Mého pokojíčku. Na stěnách visely plakáty. Stejné plakáty jako před šesti lety, když mi bylo jedenáct a tobě čtrnáct. Kdysi si byl takový můj ochránce a kamarád, jenže to přešlo v něco jiného. Víš, kdy jsem se do tebe zamilovala? Tu noc, co jsme byli s našima stanovat a tam si mě před něma bránil, když jsem večer odešla ze stanu a šla jsem sama k jezeru. Říkala jsem si tehdy, že mi tě poslal sám bůh, ale to sem ještě nevěděla, že ty mě máš jenom jako kamarádku. Utěšovala jsem se tím, že možná jako nejlepší kamarádku, ale teď to sem nebudu míchat, protože už chci přejít k závěru...

David si popotáhl. Měl plný nos, oči uslzené, že skoro už neviděl písmenka, ale nějaká neznámá síla ho vedla dál. Musel číst. Byl na tom závislý. Potřeboval to dočíst.

...otevřela sem dveře naší útulné koupelny. Koupelny, ve které jsem si přišla jako normální člověk a právě tady chci ukončit jako normální člověk své trápení. Víš, že v mé hlavě neproudí žádné výčitky? Je to zvláštní, ne? Sedám si na zem. Kachličky mě studí do dlaní, ale žiletka jakoby mi přirostla k ruce. Nemám strach, jestli nad tím přemýšlíš.
Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a udělala jsem první ale ne moc hluboký řez...

David na chvíli odložil dopis a musel si zajít pro kapesník, protože už nemohl skoro dýchat, jak mu sopel zacpával nosní dutiny. Za pár minut se ale vrátil a tušil, že za chvilku bude konec. Konec dopisu.

...krev padá na moje džíny. Džíny, které jsem si koupila v sekáči. Chtěli jsme přece udělat něco potřeštěného a tak jsme zašli do sekáče. Ty sis koupil tu příšernou mikinu. Pamatuješ???
Taky mám na sobě tu košili, kterou si mi dal. Je mi sice trochu velká, ale je tvoje a to je hlavní. Musím končit, protože pak bych už třeba nemusela nic dopsat. Stačí jeden hlubší řez a mám to za sebou. Já chci ale umírat pomalu. Je to zvláštní, ale jak budu umírat, budu vzpomínat na všechno krásné, co jsme spolu prožili. Co jsme spolu prožili jako kamarádi.
Asi se mi bude stýskat, ale jakmile se zasteskne tobě, podívej se na oblohu a já ti zamávám. Budu mávat klidně donekonečna, protože ty za to stojíš. Stojíš za mnohem víc a to si pamatuj. Si ten nejlepší a nejhodnější člověk, jakého sem kdy potkala. Promiň musím končit.
Řekni mámě, že ji miluju a pokud tam potkám mého tátu, nakopu ho do zadku.
Nezapomeňte na mě. Miluju vás, ale tebe trochu jinak, lásko.
Sbohem má lásko, můj kamaráde. Nikdy na mě nezapomeň, tak jako já nezapomenu...

Sbohem Tvoje Hanka

Když David dočetl, tenhle srdce-drásající dopis, sedl si a dlouho plakal. Potom otevřel skříňku, o kterou byl opřený a přímo před sebou uviděl žiletku. Tmavě modrou žiletku, která jakoby na něj volala, ať udělá to, na co myslí. Myslel na smrt!!! Vzal žiletku a pevně ji uchopil. Udělal první řez a ucukl bolestí. Ale touha, která ho volala za Hankou, byla silnější než bolest, kterou cítil při doteku žiletky a tak pokračoval. Později však už nic necítil. Jen slyšel. Slyšel Hančino usilovné volání a pláč, který mu probodával srdce. Pláč, který hobodal do srdce tisíci ostrými noži.
Po dvou dnech se David probudil v nemocnici. Do těla mu byla přiváděna nová krev a vedle postele seděli jeho rodiče. Měli smutný výraz a když uviděli, že je David vzhůru, objali ho a řekli: ,,Davide, je nám to moc líto. Hanka je teď pryč, ale to neznamená, že ty uděláš to samé?!" David si v duchu říkal, že nebude poslouchat to hloupé matčino kázání a chtěl jí to i říct, jenže pak si vzpomněl na Hanku a tiše řekl: ,,Mami, tati, miluju vás. Je mi to líto." Dořekl to a celou místností se ozval slabý pláč. Celá rodinka tam tak seděla a plakala.
Když Davida po týdnu vezli zpátky domů, zastavil se na zahradě a podíval se do nebe. Přišel Marek a David mu řekl: ,,Marku, víš kdo je má velká láska?" ,,Nevím, ale už se tě na to chci zeptat dlouho. I Hanku to zajímalo. Nevím, když jsme se o tom bavili, utekla s pláčem. Doufám, že jsem něco nezvoral." ,,Miluju svoji kamarádku. Svoji nejlepší kamarádku Hanku. Hanko," řekl, podíval se do nebe a hlasitě zakřičel: ,,ty si má láska."

když už jednou člověk je...

28. března 2007 v 19:36 | Piškot... |  motta a citáty
Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

jděte svojí cestou životem...

28. března 2007 v 15:24 | Piškot... |  básničky
Až se otočíš a uvidíš mě ležet na zemi,
Ne, neodpočívám… Už jsem umřela.
Jdi dál a nech mě tam ležet,
Zasloužím si to,ty to víš!
Víš i to že bych žádnou cestu nevzdala.
Že jsem se poctivě s cestou životem porvala…
Ale už mi došli síly, už nemám na to jít dál.
Cíl mé cesty mizí hodně v dáli.
Už tam nedojdu… ani tam snad nechci dojít.
Ztratila sem všechno… přátele, rodinu i sebe.
Nikdy jsem nechtěla moc, jenom malinko pochopení.
Nikdo mě nikdy nepochopil, pro mě už tu místa není.
Zbortil se mi svět a cesta se zasypala kemeny.
Fakt už nejdu dál, stejně není nikdo,
Kdo by se pro mě vrátil, kdo by za mě život položil,
Ale já, já bych položila život za všechny.
A tak když umřu, tak jenom pro vás…
Vždycky sem byla nikdo, nebyla sem nic.
Neměla sem nikoho,kdo by mě obejmul
a podal pomocnou ruku…
A tak nejsem hodna žádného smutku,
Ted není chvíle dopouštět se dobrých skutků.
Proto jděte dál svojí cestou, životem…
Zapomente na mě.. už napořád!!!

Daniel Landa - Touha

28. března 2007 v 14:57 | Piškot... |  písničky
Daniel Landa - Touha (film Kvaska)
Je to jak nic, to totiž neváži víc
je to něco jako dech, jak přaní na křídlech.
je to nemožnej cíl, kterej si vymyslil
je to jak sen co ráno rozpustil den
nic není dost velkej cíl, aby ses nepokusil
volej k nebi přání a všechno bude k mání
touha je zázrak kámo, zázrak 2x
je to jak žár, pořádnej velikej dar,
je to jak letící drak, naprosto přesnej prak
je to hukot moře, je to pramen k hoře
touha je žít, zůstat a neodejít
touha je padnout a vstát a rány nevnímat
je to tlukot srdce je to poklad v ruce
je to jak třpit, jako sluneční svit
užasná mesíční zář, je to jak boží tvář
je to skrytý síla, je to zlatá žíla
touha je zázrak, takže přej si co chceš
probouzej sílu, sní už neklopítneš
touha jsou čáry, v hlouby duše je máš
touha je zázrak kámo, zázrak! vždyt už to znáš
touha je krám, kde mají všechno a hned
maketa palí i ten pitomej svět
touha je brána, ke všemu očem jsi snil
touha je cesta i cíl
touha je zázrak kámo, zázrak 3x

když se budeš cítit na dně...

27. března 2007 v 15:43 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Když se budeš cítit někdy na dně,tak věř, že je tu ještě někdo kdo je na tom ještě hůř než ty a většinou to budu já

citáty ¨- o všem nebo o ničem???

27. března 2007 v 15:40 | Piškot... |  motta a citáty
Nový den - nová radost - nové slzy.
*
VČEREJŠEK JE HISTORIÍ, ZÍTŘEK TAJEMSTVÍM, DNEŠEK JE DAR!!!
*
Jen lidé, co jsou s námi na jedné lodi nás mohou hodit přes palubu
*
Vždy je třeba obětovat něco co chceme, pro něco co chceme víc.
*
*
...Nikdo nemůže předpovědět do jaké výšky můžeš vzlétnout, dokud jsi nerozepjal svá křídla.
*
*
Vše, co je v člověku krásné, je očima neviditelné...
*
Přijmout své tělo,je podmínkou toho přijmout svou duši.
*
Chyba je, když věříš každému, ale chyba je i to, když nevěříš nikomu!
*
Zkušenosti by měly cenu jen tehdy, kdybychom je měli dříve, než je získáme.
*
Kdo nikdy neupadl, neví, jestli umí vstát!
*
Je mnohem lepší zapomenout, než neustále vzpomínat a trápit se.

loutka života...

26. března 2007 v 16:18 | Piškot... |  motta a citáty
Někdy si můžeme připadat,že jsme to My,kteří tahají za šňůrky...Ale...
po nějakém čase zjistíme...že....Ta loutka jsme my. Jen pouhá loutka Života

Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

26. března 2007 v 16:12 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Můj nejlepší přítel otevřel šuplík od komody své manželky a vyjmul v hedvábném papíru zabalený balíček. Nebyl to jen tak obyčejný balíček, bylo v něm krásné dámské spodní prádlo. On ten balíček rozbalil a zadíval se na to hedvábí a ty jemné krajky. "To jsem jí koupil, když jsme byli spolu poprvé v New Yorku. To mohlo být asi tak před 8 nebo 9 roky. hikdy si to neoblékla. Chtěla si to obléci při zvláštní příležitosti. A teď, myslím, že je ten pravý okamžik".
Přiblížil se k posteli a položil to hedvábné prádélko k jiným věcem, které byly připraveny pro pohřební službu. Jeho žena totiž zemřela. Pak se ke mě obrátil a řekl: "Neukládej nikdy nic na zvláštní okamžik. Každý den, který žiješ, je zvláštní okamžik." A já stále dodnes myslím na jeho slova... ta změnila můj život.
Dnes čtu více a uklízím méně. Sednu si na balkon, kochám se přírodou a ignoruji plevel, který se rozrůstá mezi mými květinami. Trávím více času s rodinou, s mým partnerem, s mými přáteli a méně v práci. Pochopil jsem, ze život je sbírka zkušeností, kterých si máme vážit.
Od teď si už nic neschovávám na později. Denně používám své křišťálové sklínky. Když se mi chce, tak si obléknu mou novou koženou bundu, i když jdu jen přes ulici do sámošky. I můj nejdražší parfém použiji, když se mi zachce. Slova jako např. "jednou" nebo "při příležitosti" už v mém slovníku neexistují.
Když to stojí za to, tak chci dělat, slyšet i vědět vše hned. Nejsem si jistý, co by žena mého přítele udělala kdyby věděla, že už zítra nebude "Zítra", které každý z nás bere na lehkou váhu. Myslím, že by určitě ještě zavolala své rodinné příslušníky a své blízké přátele. Třeba by i ráda zavolala pár lidí, s kterými by urovnala pár nedorozumění a nebo by se i pár lidem omluvila za věci, které byly nevyjasněné.... Odpustila by možná vše, čím ji kdo ublížil. Ta myšlenka, že by třeba ještě šla do čínské restaurace (její zamilovaná kuchyně) se mi líbí. To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou spočítané.
Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho vhodného dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji. Teď nepropasu, neodložím a neuložím nic, co mi dělá radost a co přináší smích do mého života. Stále si říkám, že každý den je zvláštní. Každý den, každá minuta, každá vteřina je zvláštní.

možná to je moje vina

25. března 2007 v 10:47 | Piškot...
co bolí nejvíce
co srdce mi trhá
co drtí mi plíce
co stín na mě vrhá

děsivá noční můra
ta tísní mě fakt strašně moc
v srdci zůstala mi díra
přijď Bože mi na pomoc

zažila jsem to co nejvíc bolí
zradila mě kamarádka
bylo to jak rána plná soli...

teď dochází mi slova...

možná to je moje vina
svědomí mě tíží
nebo může za to ona
dřív vše bylo bez potíží

ČAS NIKDY NELZE VRÁTIT...

25. března 2007 v 10:43 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Jdu po ulici a najednou uslyším ten tolik známí hlas: "Ahoj Deny!!" Mé uši se nemýlily. Otočím se a uvidím obličej kluka, kvůli kterému každou noc brečím a kterého tolik miluju. A....... Ahoj.....", odpovím trochu zaskočeně. Začnem se s polu bavit a nakonec skončíme na lavičce. Nechápu proč za mnou přišel...... Až do této chvíle: "No víš, proč sem vlastně tady!!! Příští týden odjíždím." Hm asi jede někam na prázdniny, pomyslím si, ale on pokračuje dál... "S mámou a bráchou se stěhujeme do Vymperka k babičce, takže se asi už nikdy neuvidíme, tak sem se chtěl rozloučit." COŽE!?!?!?!? To ne!!! To není pravda!!! Nesmí!!! Nakonec ze sebe dostanu jen: "PROČ.....?!?" .....A pak nássledovala věta, Která mi připadala, jako by mi někdo vrazil nůž di zad.....:"Mám tam holku. Víš asi jí miluju a chtěl bych s ní být častěji, proto odjíždím s mámou, jinak bych tu zůstal." Tak tohle je ta nejhorší noční můra!!! Na tohle tada nemám a nevzmůžu se na nic. "Já vím asi sem tě překvapil....." ,pokračuje, "ale kdybys jí jen viděla! Je prostě skvělá, moc si rozumíme, takovou holku sem prostě nikdy nepotkal." AUUUUUUUUUU!!!!!!! Teď si mě zasáhl tím ostrým nožem přímo do srdce. Konečně ze sebe něco vyklopím:"A......... kdy odjíždíš??" "Příští týden v pátek. Jedem vlakem v 9 hodin z nádru." Mám pocit že omdlím.... ne!!!! Je to jako bych už nežila!!! ON!!! To on zabil to poslední co ve mě bylo............ ".........je skvělá...... lepší holku neznám....." - jeho slova se mi furt dokola přehrávají v hlavě. Proč? Proč jen tak neodjel? Proč jen za mnou musel přijít a říct mi to? Copak on nechápe že tím mě zabijí? "Tak... hodně štěstí a.... mě se krásně... v pátek se ještě uvidíme..." "Cože? Ty mě přídeš doprovodit? Jsi moc hodná a tvůj kluk má velký štěstí...!!" Prosím přestaň!!! "Ano, přijdu tě doprovodit. Budu před vlakem, tak jak mě uvidíš tak vylez, ano? Pamatuj si ti..." "Jojo, jasně že budu!!! Budeš před vlakem, já tě budu stopro vyhlížet!!!" Rozloučili jsme se a šli každý jiným směrem. Dny do toho osudného pátku byly strašlivé! V hlavě mi neznělo nic jiného než jeho slova o NÍ!!!!! Jak moc jí závidím. Proč ona a ne já? Na tuhle otázku mi už asi nikdo neodpoví.... Chodila sem jako tělo bez duše, Vlastně to tak bylo... Prostě všechno co vwé mě bylo jsi TY jednou větou zabil, Teď je jen tělo a nic víc.
Konečně nastal ten den. Den, kdy tě vidím naposled. Je 8. 5. a nádraží je jediný vlak. Je to vlak, který nás oddělí navždy. A už vidím i jeho se svojí rodinou. Oni nastupují, ale on ještě zůstává venku, rozhlíží se... Ano já vím, hledá mě, ale ještě není ten správný čas. Průvodčí ho nahání do vlaku a on se se smutmům výrazem naposled podívá kolem. A já jdu dál. Rozběhnu se a po tvářích mi začnoupadat slzy. Jsou to mé poslední slzy pro něj. Už nikdy víc pro něj nebudu brečet. VIKDY VŽIVOTĚ!!! Otočím se a vidím, že vlak ještě stále stojí. "Ještě mám čas." pomyslím si. Stále běžím. Tak, už sem na místě. A teď jen čekat, ale nebudu čekat moc dlouho, protože slyším z dálky troubení vlaku. Už jede!!! Teď jen čekám až přyjede ke mě. Už je celkem blízko. V kapse mám pro něj poslední dopis. Zdalipak si pamatuje na má poslední slova co jsem mu řekla? Vlak je stále blíž a blíž. Slyším jak duní koleje... KONEC se blíží... TEĎ!!! Vykročím levou nohou a jdu si stoupnout na koleje. Řidič vlaku si mě všimne pozdě na to, aby vlak ubrzdil. A já ucítím náraz. je to velká bolest, ale ta co byla v mém srdci byla větší, pak už necítím nic. Má duše pomalu odchází z těla, ale jako by se jí nechtělo. Pořád jsem na živu. Za chvíli mě donesli na nádraží, kam pak pro mě dorazí sanitka. Vlak mě příliš nezdeformoval a není na mě nepříjenmý pohled, jinak by mě asi nenesli mezi lidi....., ale co to!!! ON sedí na nádraží a smutně hledí před sebe. Proč není ve vlaku? Nemohl se tak rychle vrátit a navíc, vlak nesměl nikdo opustit, tak proč sedí tady? A pak se podívá směrem kde ležím já. Když si mě všimne ihned vyskočí a přiběhne směrem ke mě. Svalí se nke mě na zem a začne mě objímat. Všude je spusta krve. Ještě pořád cítím jeho dotek a slzy, které se mu objevily na tváři. "PROČ, proč si to udělala?" "...Protože tě miluju...", ale to on už neuslyší... V dálce slyším houkat sanitku... "Deny proč jsi mě opustila? Já tu zůstal kvůli tobě!!! Neodjel sem, protože jsem si uvědomil, že tebe miluju víc než ji! Čekal jsem tu na tebe, abych ti to mohl říct a my by jsme byli s polu!! Deny, nesmíš mě opustit!! PROSÍM!!!" Ne, to není možné!!! On nechtěl odjet? Zůstal tu, aby jsme mohli být spolu!!! On mě miluje!!! Ale už ho ani neslyším... NE!!! Já už nechci zemří, ne teď!!! Ale je pozdě, má duše už jde pomalu pryč z těla. Vidím ho jak mě stále objímá, ale já už tam nejsem. Proč jsem nezemřela hned po nárazu? Proč sem musela ještě žít a vyslechnout si to? Sanitka už přijela, ale je už příliš pozdě. On jede se mnou a já nás pořád sleduju. Pak si konečně všimne dopisu co mi trčí z kapsy. Na obálce je napsáno jeho jméno. Vidím jak se mu třepuo ruce a jak se mu z očí valí další slzy. Pomalu ho otevře a čte:
"Nikdy jsem nemilovala nikoho tak jako tebe. Byla jsem kvůli tobě strašně nešťastná a trápila jsem se moc!! Ale většá bolest pro mě byla, když si mi přijel říct, že se stěhuješ za svojí láskou. Vlastně mrtvá jsem byla už v tu chvíli, co jsi mi to řekl. Asi sis to neuvědomoval, ale pro mě to bylo to nejhorší. Pamatuješ si ještě na má poslední slova? Ano, už v tu chvíli jsem věděla co udělám. Prostě bych nemohla žít s vědomím, že už tě nikdy neuvidím a že miluješ někoho jiného. Buď šťastný a vzpomínej na mě v dobrém. MILUJI TĚ"
Položil dopis, podíval se na mě a opět mu vytryskly slzy. "Ale vždyť já tě taky mijuju!! A stašně moc lituju toho, že jsem ti to neřekl dřív, ale prostě jsem si to neuvědomil, až teď!! To já můžu za tvou smrt!!" Náhle mu vybavilo "vzpomínáš na má poslední slova? ... ano přijdu tě vyprovodit, budu před vlakem...." On ví žeš už nejsem ve svém těle, a tak kdyz mu to v sanitce oznámí, ihnd chce jít pryč. Vystoupí a běží a běží... na místo, kde jsme se viděli naposled. Proklíná ten den kdy se za mnou rozhodl přijet! Proklíná všechno co mi řekl a prosí Boha ať vrátí čas!! Nic by se nestalo!! Jenže on si uvědomí, že je příliš pozdě a čas už nikdy nevrátíš
PÁR VTEŘIN
Spatřila ho. Konečně ho zase uviděla. Znova se mohla kochat jeho krásou, kterou tolik milovala. "Ani se na mě nepodívá. Nestojím mu za jediný pohled" pomyslela si Karol. Jak bych mohla ještě upoutat jeho ozornost?
Včera se nakonec odhodlala a pokusila se s ním promluvit. "Nevěnoval mi pozornost, jediné s čím se obtěžoval byl zpáteční pozdrav a i to mu trvalo notnou chvíli. Co by se obtěžoval s takovou jako jsem já?" Honilo se jií hlavou při vzpomínce na včerejšek. Byla krásná, jen si to nedokázala uvědomit. Skrývala svou krásnou postavu pod černé, vytahané oblečení, které jí sice slušelo, ale přeci jen... Měla husté, hnědé vlasy obepínající oválný, milý obličej, na kterém byly nejvýraznější zelené oči, které se jí rozzářily pokaždé když ho zahlédla. Milovala ho, věděla to od první chvíle. Vždy když ho potkala rozbušilo se jí srdce takovou rychlostí, že si občas myslela, že to musí slyšet. "Oh Marku, Marku co mám dělat, aby sis mě všiml?"
Večer šla do jeho oblíbeného baru. Chodila tam každý večer. Jako vždycky si sedla do zadu, aby si ji nevšiml. Bylo kolem 11, když vešel dovnitř. Poprvé nebyl sám. Měl s sebou jednu dívku. Byla velmi hezká. Karol se sevřelo srdce. Chvíli sledovala jak usedají ke stolu a jak si objednávají pití. Pak to už nevydržela a vyběhla ven. Namohla dýchat. Byla v šoku. Už ho sleduje 3 měsíce, ale poprvé ho vidí s nějakou holkou. Mylela že nikoho nemá. Mýlila se! To pomyšlení nemohla snést! Začala utíkat, šla rovnou domů. Rychle odemkla. Pořád jí běželo hlavou: Má holku, ta se ho může dotýkat, hladit jeho vlasy, laskat jeho holá záda a vychutnávat si jeho polibky. Pořád viděla jeho tvář smějící se na ženu, kterou nadevše záviděla. Vešla do koupelny. Podívala se do obrovského zrcadla. Připadala si strašně. Znechuceně se odvrátila od svého obrazu. Ze spoda šuplíku vyndala tátovu žiletku. Otáčela ji v ruce. Už se rozhodla, bez něj nemohla žít. Přiložila si žiletku k zápěstí.... "NE!!!!!" Ozval se jí tak milovaný hlas. "Marku, si to ty? Co tady prosímtě děláš?" Notnou chvíli neodpovídal, jako by hledal ta zprávná slova. "Totiž, víš, viděl jsem jak vybíháš z hospody a řek jsem si: Konečně, teď jí to musíš říct, už jí konečně musíš oslovit, jako ona včera tebe." Karol šokovaně koukala do jeho krásné tváře. "Cože? A kdopak je ta krásná dívka co s tebou dnes byla v baru?" "To je má sestra, neviděj jsem jí 2 roky, dneska ráno totiž přijela z Kanady. To ona mi dodala odvahu." Nevěřila vlastním uším. "děláš si srandu? Tomu se přeci nedá věřit. Proč si mi včera ani neodpověvěl? Snažím se na sebe upoutat pozornost už 3 měsíce a ani ti nestojím za pohled a ty mi teď vykládáš tohle?" "Ježiši Karol, včera sem byl z tebe úplně vedle, udělal se mi v krku knedlík, vždyť víš že sem ti pomalu ani neodpověděl na pozdrav. Jestli sis nevšimla, mám tě rád už pěkně dlouho. Prostě sem se bál - jsi taková uzavřená oklnímu světu - bál jsem se jak zareaguješ a nevěděl jsem co bych udělal kdybys řekla ne." "Ach Marku já........" Nedopověděla to, protože jí slova udusil polibkem. Objala ho a žiletka jí vypadla z ruky.
STAČILO PÁR VTEŘIN A TENTO NÁSTROJ BY SE MOHL STÁT SEBEVRAŽEDNOU ZBRANÍ A PROTO, JESTLI NĚKOHO MÁTE RÁDI, ŘEKNĚTE MU TO DŘÍV, NEŽ BUDE POZDĚ, PROTOŽE TO NE VŽDY DOPADNE DOBŘE.........

smrtelná píseň...

24. března 2007 v 11:28 | Piškot... |  písničky
Sunday is gloomy
My hours are stumberless
Dearest the shadows
I live with are numberless
Little white flowers
Will never avaken you
Not where the black coach
Of sorrow has taken you
Angels have no thoughts
Of ever returning you
Would they be angry
If I thought of joining you?

Gloomy sunday

Gloomy is Sunday
With shadows I spend it all
My heart and I
Have decided to end it all
Soon there'll be candles
And prayers that are said I know
But let them not weep
Let them know that I'm glad to go
Death is no dream
For in death I'm caressing you
With the last breath of my soul
I'll be blessing you

Gloomy Sunday

Dreaming, I was only dreaming
I wake and I find you asleep
In the deep of my heart here
Darling I hope
That my dream never haunted you
My heart is telling you
How much I wanted you

Gloomy Sunday
Neděle je ponurá
Hodiny, které prožívám, jsou bezesné
Nejmilejší stíny
Se kterými žju jsou bezesné
Malé bílé kytičky
Tě už nikdy neprobudí
Ne tam, kde tě vzal
Temný kočár žalu
Andělé ani nepomysleli
Na to, že by tě mohli vrátit
Budou se zlobit
Když pomyslím na to, že se k tobě přidám?

Ponurá neděle

Ponurá je neděle
Prožil jsem ji celou se stíny
Mé srdce a já sme se rozhodli
Že už to vše skončíme
Brzy tu budou svíčky
A modlitby, které říkají já vím
Ale nenechte je ronit slzy
Ať ví, že jsem šťastný, že můžu jít
Smrt není sen
Ve smrti tě laskám
S posledním výdechem mé duše
Tě budu velebit

Ponurá neděle

Snil, jen jsem snil
Že vstanu a najdu tě spící
V hloubi mého srdce
Miláčku, doufám
Že tě mé srdce nebude děsit
Mé srdce ti říká
Jak moc jsem tě chtěl

Ponurá neděle
Tak k téhle krásné písničce se váže až neuvěřitelný příběh.
Rezsô Seress se narodil v roce 1899. Živil se skládáním barových písní, sám se naučil hrát na piano a vystupoval po budapešťských kabaretech. Na konci roku 1932 se rozešel se svou přítelkyní, ketrá si přála, aby se živil nějakým seriózním zaměstnáním. Krátce nato Rezsô složil s textařem Lászlem Javórem složil píseň Ponurá neděle (orig. Szomorú Vasárnap), pravděpodopně tu nejdepresivnější píseň, která byla kdy napsána. Rezsô v písni vyjádřil své životní neúspěchy a zvláštnm způsobem do ní zakódoval pocity mnoha ztracených, nešťasně zamilovaných a osamocených lidí.
Jeho expřítelkyně krátce nato spáchala sebevraždu a údajně po sobě nechala lístek s nápisem Ponurá neděle. Nebyla jediná... V roce 1936 byla vyšetřována sebevražda Josefa Kellera, který v dopise na rozloučenou citoval několik veršů z této skladby. Krátce nato spáchalo sebevraždu dalších 17 lidí, mnozí z nich se zastřelili přímo při poslechu písně, jiní se utopili v Dunaji, jeden místní šlechtic si Ponurou neděli nechal na přání zahrát v baru, vyšel ven a prostřelil si hlavu... Policie zpozorněla a byla snaha píseň zakázat. Na některých rádiových stanicích se to sice podařilo, ale píseň se brzy vydala na svou pouť do zahraničí. V Berlíně se oběsila mladá prodavačka, nechala po sobě text ponuré neděle, v NY se udusila plynem mladá typistka, jejím posledním přáním bylo, aby jí na pohřbu zahráli právě Ponurou neděli, mladík v Římě slyšel na ulici žebráka, jak si zpívá tuto píseň, věnoval mu všechny své úspory a skočil z nedalekého mostu... V Americe údajně píseň zavinila na dvě sta dalších sebevražd. Sám autor ukončil svůj život dobrovolně. V roce 1968 ve věku šedesáti devíti let skočil z okna svého bytu.
Spousta lidí se snažila účinek této písně vědecky vysvětlit, ale nikdy to nedávalo smysl a mýtus skladby žije dál.
Píseň se dočkala obrovské řady hudebních verzí. Nejznámější je asi ta od Billie Holiday, další jsou například od Björk,Sarah Brightman, Sarah McLachlan, Sinéad O'Connor nebo i odIvy Bittové.

srdíčko bolí...

23. března 2007 v 16:09 | Piškot... |  básničky
Srdíčko bolí,
dostalo holí.
Do nejcitlivějšího místa,
už si nejsem ničím jistá...
Srdíčko radí "bojuj dál"
rozum však "myslíš, že by ti za další trápení stál??"
Srdíčko tiše pláče a prosí,
ať ho někdo ve svém srdci nosí...!!!

slzy

23. března 2007 v 16:07 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Malý chlapec se zeptal maminky:
"Proč pláčeš?"
"Protože jsem žena," odpověděla mu.
"Nerozumím!" odpověděl syn.
Jeho máma ho jen objala a řekla:
"A nikdy ani neporozumíš."
Později se chlapec zeptal svého otce:
"Proč se mi zdá, že máma pláče bez důvodu?"
"Všechny ženy pláčou bez důvodu," bylo všechno, co mohl otec odpovědět.

Malý chlapec vyrostl a stal se mužem, avšak stále nerozuměl, proč ženy pláčou.
Nakonec zavolal Bohu a když se dovolal, zeptal se:
"Bože, proč se ženy rozpláčou tak lehce??"
Bůh odpověděl:
"Když jsem stvořil ženu, musela být výjimečná.
Stvořil jsem její HRUĎ dost silnou na to, aby unesla váhu světa, ale natolik jemnou, aby poskytovala pohodlí.
Dal jsem jí vnitřní SÍLU, aby vydržela porod dítěte a odmítnutí, které častokrát zažije od svých dětí.
Dal jsem jí TVRDOST, která jí pomůže stále pokračovat,i když se všichni ostatní vzdávají a starat se o svoji rodinu i přes choroby a únavu, bez stěžovaní si.
Dal jsem jí CIT milovat svoje děti za všech okolností, dokonce i tehdy, když ji její dítě hluboce zraní.
Dal jsem jí SÍLU přijmout svého manžela i s jeho chybami a vytvořil jsem ji z jeho žebra, aby chránila jeho srdce.
Dal jsem ji MOUDROST, aby věděla, že dobrý manžel nikdy nezraňuje svou ženu, ale někdy zkouší její sílu a rozhodnutí stát vedle něj bez výhrad.

A nakonec jsem jí dal SLZU, kterou uroní a která je jen a jen její, aby ji použila kdykoliv ji bude potřebovat, aby to všechno zvládla.

Na tu slzu má opravdu právo, nikdo nevydrží bez slova tolik jako žena!

Krása ženy není v šatech, které nosí, v postavě, kterou má, ani ve způsobu jakým si češe vlasy.
Krása ženy musí být v jejích očích, protože ty jsou bránou k jejímu srdci, místu, kde sídlí láska.

milovat...

22. března 2007 v 15:27 | Piškot... |  motta a citáty
Milovat neznamená mít rád,milovat je věřit a pravdu znát,milovat je odpustit a znovu si podatruce,milovat znamená rozdělit duši i srdce...

on jen pro ni žil...

22. března 2007 v 15:25 | Piškot... |  básničky
On jen pro ni žil, měl zář v očích,
kterým roztál i ten největší chlad,
jeho smích, byl slyšet na sto tisíc mil.
Když on se smál, smál se celý jeho svět,
jiskru v těle měl, uměl naplno žít, věděl pro co má žít.
Teď sem ho viděla, vše je jinak.
V očích už zář není, snad jen bolest, zklamání a utrpení...
Jeho ústa už smích neznají
snad jediné co ví, je jak jeho slzy chutnají!
teď naplno neumí žít... opustila ho ta pro kterou žil.

dobrá nálada

21. března 2007 v 18:02 | Piškot... |  motta a citáty
Dobrá nálada nevyřeší všechny tvoje problémy,ale nasere tolik lidí,že stojí za to si ji pěstovat.

život je jako....

21. března 2007 v 15:27 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Učitel filozofie jednoho dne přišel, do třídy. Když se studenti usadili, vzal ze šuplíku nádobu a naplnil ji až povrch kameny. Potom se zeptal studentů, zda si myslí, že je nádoba plná?

Studenti s ním souhlasili, že je. Potom profesor vzal krabičku s kamínky a vysypal je do nádoby s kameny, zatřásl nádobou a samozřejmě,že kamínky popadaly mezi kameny.

Profesor se zeptal znovu. Je teď nádoba plná? Studenti se pousmáli a souhlasili, že je. Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným pískem a vysypal ho do nádoby. Samozřejmě písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny.Teď už byla nádoba opravdu plná.

Potom profesor řekl :" Touto ukázkou jsem chtěl znázornit, že život je jako tato nádoba. Kameny znázorňují důležité věci ve vašem životě. Jako jsou vaše rodina, partner, zdraví, děti..., všechno, co je tak důležité, že kdyby jste to ztratili, bylo by to velmi zničující. Kamínky znázorňují ostatní, méně důležité věci. Například vaše zaměstnání, dům, auto... A písek je všechno ostatní. Drobnosti. Když dáte písek do nádoby jako první, nezůstane vám žádné místo pro kameny. To stejné platí v životě. Když budete ztrácet čas a energii na drobnosti - materiální věci, nikdy nebudete mít čas na věci, které jsou skutečně důležité.

Věnujte pozornost rozhodujícím věcem ve vašem životě. Hrajte si se svými dětmi, vezměte svého partnera tancovat... Vždy bude čas jít do práce, uklidit dům, uvařit oběd, nakoupit ..

Dejte si záležet na kamenech (věci, na kterých vám skutečně záleží).Určete si své cíle. To ostatní jsou jen kamínky a písek.

Hodně štěstí, doufám, že se vám to podaří".

Ať tvoje ruce mají vždy co dělat, ať máš v peněžence vždy pár korun, ať vždy slunce svítí na tvé okno, ať po každém dešti určitě následuje duha, ať máš vždy nablízku přátelskou ruku, ať Bůh naplní tvé srdce radostí.

když se všichni otáčejí zády

20. března 2007 v 15:41 | Piškot... |  motta a citáty
Když si myslíš že se k tobě všichni otáčejí zády dobře se rozhlédni Jsi to hlavně TY kdo se otáčí k ostatním!