Červen 2007

nový vzhled??

30. června 2007 v 14:01 | Piškot... |  ankety
10.8 2007 slaví blog půl roku založení a mě napadlo, že bych mohla změnit vzhled - (sice je to za dlouho ale o prázdniny nikdo moc nechodí na net tak to sem dávám předčasně)
-> mě osobně by se třeba líbila černo modrá
tak jakou chcete vy barvu stránky???
hlasujte v anketě !!!!

úmrtní list ...

29. června 2007 v 14:38 | Piškot... |  básničky

nemůžu ho mít...

28. června 2007 v 15:13 | Piškot... |  motta a citáty

FF Anděl 5.díl The End

24. června 2007 v 15:09 | www.webgarden.cz |  vymyšlené příběhy
Mladá dívka tiše sedí na lavičce před kinem, tou dívkou je ona, Kristien.
Čeká, až dorazí Thomas. Dnes jdou do kina na film Motýlí dotek.
Minulost, přítomnost, budoucnost. Co to je? Nic! Vše lze změnit..
Velmi se na něj těší
Netrpělivě se podívá na hodinky, půl sedmé. Už by tu měl být, za chvíli to začíná.
Rozhlíží se kolem, jestli ho někde náhodou nespatří.
Nikde ho nevidí.
Opět se posadí na lavičku, hledá mobil, chce mu zavolat.
Zaplňují ji obavy, zda-li se Thomasovi něco nestalo.
Chce si stoupnout, když si všimne, že na lavičce vedle ní leží krásná rudá růže. Rozhlédne se, nikde nikoho nevidí. Pro koho je? Jsem tu jediná, že by pro mě? Ale proč by to Thomas dělal?
Pomalu si přiloží růži k nosu. Přičichne. Omámí jí jemná nasládlá vůně růží.
Otočí se, protože na sobě ucítí cizí pohled.
Spatří Thomase.
"Thomasi." Vydechne překvapeně.
"Líbí?" ukáže na růži.
"Nádherná. To jsi nemusel." Překvapeně ze sebe dostane Kristien.
"Ale musel. Je totiž něco, co bych ti chtěl říci."
Kristien se na něj zvědavě dívá. Že by se konečně splnil její tajný sen? Že by se konečně do ni zamiloval a teď chtěl s ní začít chodit?
"Řeknu ti to až skončí film, protože jinak ho nestihneme a přijdeme pozdě." S úsměvem na rtech ji chytne za ruku a táhne ji za sebou do kina.
Jdou akorát včas…
Začínají reklamy, mlčky se usadí a dívají se na upoutávku na nějaký napínavý film…
*
"Krásný film, že?"
"To ano. Sice složitější, ale krásný. Myslíš, že je možné doopravdy změnit budoucnost pomocí vzpomínek?"
"Kdo ví Kristien, kdo ví…"
"No přeci ty, ne?" šťouchne do něj.
"No, rád bych to věděl." Odpoví s povzdechem.
"A co jsi mi chtěl říct?"
"Víš, já…"
Zbytek jeho věty se ztratí v hlasitém houkání sanitky, která právě projíždí kolem.
"Nejdeme si raději někam sednout? Ať máme klid?" raději se zeptá Thomas.
Kristien jen tiše přikývne.
Thomas ji opatrně chytne za ruku.
Tak že by přeci jen o lásce? Pomyslí si s nadějí.
Jeho ruka je tak hebká a jemná. V břiše ji zatřepotají motýlci. Ovšem jako pokaždé, kdykoliv se ji jenom trochu dotkne.
Blíží se k přechodu. Akorát naskočí zelený panáček. Přidají do kroku, aby stihli přejít včas.
Jsou na přechodu, zelený panáček stále ještě svítí…

Ozve se hlasité troubení, osvítí je světlo…

Rána, bolest, tma…

Kristien stojí na začátku dlouhého černého tunelu, na konci vidí světlo, někdo ji z toho konce volá, láká ji k sobě líbezným sladkým hlasem.
Pomalu vykročí. Blíží se k tomu sladkému hlasu, ale něco ji vyruší!
Slyší, jak ji z opačného konce volá ještě někdo, zaposlouchá se, tím někým je Thomas.
Zarazí se. Přemýšlí, kam má jít…
Ten líbezný hlas ji stálé láká. Thomas ji prosí, ať se vrátí zpět, že tam nemá jít.
Proč bych tam nemohla? Vždyť to vypadá jako Ráj..
Zamíří ke světlu, za hlasem Ráje…
Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sám bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi …
Kristien uslyší ty známá slova, slova, která četla tolikrát, slova lásky a bolesti nad ztrátou blízkého člověka.
Thomas ji volá..
Otočí se zády k ráji a rozeběhne se za ním, za láskou…

"Já už myslel, že tam půjdeš." Uvítá ji s uslzeným pohledem Thomas.
Kristien se cítí velmi slabá. Hlava ji třeští, necítí nohy. Zkouší se pohnout! Nejde to…
Otevře pořádně oči, sice ji bolí, ale musí ho vidět před tím, než odejde. Cítí se tak slabá…
Vidí Thomase jak se nad ní sklání, ruce má nad jejím srdcem, soustředí se.
Kristien cítí, jak ji pozvolna zaplňuje hřejivé teplo.
"Anděl? Ty jsi anděl." Nechápavě se zeptá.
"Ano, tenkrát v parku... Ale teď mlč!" Zarazí její odpověď Thomas. "Nevysiluj se.."
Síly ji opět začnou opouštět, opět vidí ten tunel, opět ji láká ten hlas..
"Ne-e…!" slyší křičet Thomase.
Pokouší se vrátit zpět…
Cítí, jak se ji její anděl dotkne ústy..
"Musím to udělat, musíš žít.."
Přiloží jeho ústa k jejím. V břiše má mnoho motýlů, ale to teď není to podstatné.
Pootevře ústa a čeká co se bude dít.
Začne do ní proudit ohromná síla, energie, moc…

Tma… Opět nic nevidí, ani už tunel.
Že bych skončila v pekle? To snad ne..

"Slečno! Probuďte se, no tak."
"Dobrý, máme ji." Řekne někdo, je znát, že se dotyčnému ulevilo.
Otevře oči. Leží na zemi, kolem samá krev a střepy.
Nalevo od ní leží Thomas. Chce k němu.
"Ne, slečno! Nehýbejte se, jste zraněná."
"To nic není, to bude dobré." Odpoví jim. Ví, že říká pravdu. Cítí se neohrožená, silná.
Vstane, pomalu jde k Thomasovi.
Políbí ho na ústa..
Nic…
Zkusí další polibek…
Nic…
"Thomasi!"
Poklekne, přiloží ruku na jeho hrudník… Necítí žádnou energii…
"NEE!!! Tohle NEE!" rozbrečí se jako malá holka.
"Thomasi, zůstaň."

On mi dal svůj život. Náhle ji dojde…
Posadí se vedle něj a dívá se mu do jeho černých očí…
Slyší, jak na ni někdo mluví, ale neodpovídá, všechny ignoruje.
On měl žít místo mě! Já měla být mrtvá! Na to jediné myslí…
"Slečno, tam nikdo není…"
*
Zamrká. Po tvářích ji začnou téct slzy. Začnou ji kapat na bundu a pomalu dál stékat.
Je jí to jedno…

Slyší v dáli, jak ji někdo volá, někdo prosí anděla o pomoc, ale on teď nechce, nemůže. Ona neměla být tím, co je teď…

Thomasi…
Vstane. Vytáhne z kapsy nůž a začne do lavičky rýt slova:
Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sama bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi Anděli!

FF Anděl 4.díl

22. června 2007 v 16:33 | www.webgarden.cz |  vymyšlené příběhy
Láska je hořká,
láská je zlá.
Láská je krásná,
láska je má.


Vzpomněla si na úryvek z jedné básně, kterou sama dříve složila.
Znovu zafoukal vítr, i když teď byl o něco silnější. Pohlédla směrem odkud vanul. Neviděla nic zvláštního, přesto věděla, že toto není ledajaký vítr. Cítila to!
Thomas také ucítil "něco" v tom větříku. Otočil se a opět spolu hleděli stejným směrem, směrem odkud vanul vítr.
Slabý větřík, začal růst v silný vítr. Přesto zde stáli, nehybně a pozorovali okolí.
Vítr si pohrával s jejich vlasy. Hrál si na kadeřníka a na hlavě jim vytvořil "umělecký" rozruch.
Lidé kolem nich přidali do kroku, chtěli být co nejrychleji někde v úkrytu.
Brzy osaměli, i ptáci přestali zpívat a někam zalezli schovat se.
Pak spatřili něco, co nejdříve považovali jen za pouhý očí klam.
V dáli se objevila průsvitná postava. Byla téměř neviditelná, ale přesto patrná.
"Amélie." Vydechl potichu Thomas.
Blížila se pomalu k nim, s každým krokem, kterým se k nim blížila, vítr nabíral na síle.
Kristien oněměla úžasem. Anděl...
Vyšel od ní slabý proud světla, který se dotkl Thomase.

Vítr přestal z ničeho nic vát, Kristien se podívala do míst, kde před tím stála ona postava, Amélie, ale nikdo tam nebyl.
Začalo opět svítit sluníčko a celý park byl opět v moci jeho paprsků. Brzy každý ucítil ty hřejivé ruce. I ptáci opět vylezli z úkrytů a začali zpívat jejich radostné písně.
Thomas se posadil na lavičku před hrobem. Mlčel. Oči měl opět zalité slzami, ale netekly mu po tváři, snažil se je zadržet.
"Amélie. Proč?" šeptal si tiše pro sebe.
Kristien se ještě jednou podívala směrem, kde Amélie před chvílí stála.
Posadila se k Thomasovi.
Jakmile si k němu přisedla, ucítila, jak ji zaplavila náhlá energie. Nevěděla sice co to přesně znamená, ale byla za tuto energii ráda. Psychická bolest vám sebere sílu. Thomas musí být úplně vysílen.
Chtěla se ho dotknout a předat mu trochu oné energie, ale vyrušil ji malý ptáček, který přilétl.
Přilétl a usadil se Thomasovi na koleno. Začal pomalu zpívat ptačí písničku, ale nebyla to ta veselá, kterou většinou zpívají. Ta písnička byla smutná, pln bolesti a beznaděje. Zněla přesně tak, jak se Thomas nejspíše cítil. Ten zpočátku ptáčka ignoroval, ale po chvíli přeci jenom narovnal hlavu a podíval se na koleno, na místo, kde seděl ptáček. Jeho zpěv přestal. Nastalo ticho. Kristien stále cítila další a další přívaly energie.
Thomas vzal zpěváčka do dlaně. Chvíli ho jen tak držel, oči zavřené a na jeho výrazu bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Za chvíli ptáčka pustil, ten se rozletěl pryč. Nic nezpíval, jenom letěl pryč od nich, letěl k ostatním svého druhu..
"Co, co ten maličký chtěl?" zeptala se Kristien opatrně.
"Sám nevím, chtěl jen pomoc a tak já mu pomohl."
"Jak, vždyť jsi mu nic nedělal?"
"Ptáš se mě na věci, které sám nevím. Já jen věděl, že mu musím pomoci."
Kristien se cítila stále tak zvláštně. Ta neznámá energie přestala přicházet, ale i přesto se cítila silná. Mnohem silnější než před tím.
"Nepůjdeme raději?" Zeptal se Thomas. Kristien byla velmi ráda, že konečně půjde pryč od tohoto podivuhodného místa.
*
Tak to byl ten den, kdy jsem potkala Thomase. Pomyslela si tiše.
Stále tiše hleděla do mlhy, neuvědomovala si ani chlad, který cítila. Nemohla, trápilo ji něco mnohem horšího, než-li chlad, trápil jí stesk.
V duchu si opakovala Thomasovu báseň:
Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sám bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi Anděli!
Vrať se!
Její vzpomínky se přesunuly do jiného období, do období, kdy byla konečně šťastná, do období, kdy byla s Thomasem.
Bylo tomu přesně půl rok po jejich setkání, byli z nich dobří přátelé, i když Kristien k němu chovala mnohem větší sympatie.

FF Anděl 3.díl

21. června 2007 v 15:59 | www.webgarden.cz |  vymyšlené příběhy
Brzy mezi námi vzniklo velmi silné pouto přátelství. I když já za tím viděl více, já ji miloval! Ale ona o tom nechtěla slyšet, láska mezi andělem a člověkem je zakázaná! I těmi přáteli jsme nesměli být.
Čas pomalu plynul, byl tu Valentýn. Šli jsme se projít po parku.
Lidé se na mě vždy divně dívali, když jsem se bavil pro ně s neviditelným andělem.
Šli jsme parkem, u jedné lavičky jsme se zastavili. Chtěla, abychom se posadili. Prý mi chtěla něco důležitého říci. Očekával jsem, že konečně svolí k naší lásce.Ale mýlil jsem se.


Thomas přestal vyprávět. Po tváři se mu opět začaly kutálet ty slané perly. Pozoroval chvějící se trávu pod slabým vánkem a přemýšlel, jak nejlépe pokračovat.

Musela odejít pryč, napořád. Neřekla důvod. Jen toto. Pamatuji, že jsem se tenkrát rozplakal, brečel jsem ji na rameno…

"Miluji tě!" s těmito slovy se rozplynula.
Na té lavičce jsem potom seděl ještě dlouho. Nechtělo se mi domů, cítil jsem se tak najednou prázdný.
Velmi špatně jsem to nesl. Dokonce jsem nechal udělat hrob.
Do dnes tam chodím každý den a prosím o její navrácení.
Já vím, že tam někde nahoře je a slyší mé volání….

S těmito slovy přestalo Thomasovo vyprávění.
"Anděl?" vydechla Kristien.
"Já vím, že to může znít divně, ale.."
"Ne, vůbec ne, já ti věřím. Já, já jen, že jsem se vždycky chtěla s nějakým andělem setkat. Pamatuji, jak mi babička o nich vyprávěla, tvrdila, že jsou nejkrásnější na světě. Prý ani nemusí být vždy bílí nebo průsvitní, jak jsou často posissováni, ale poznáme je podle jejich krásy, vnitřní i vnější."
"Tvoje babička byla moudrá žena, přesně tací jsou. Já… měl bych nápad. Nechtěla by jsi jít se mnou na ten hřbitov? Tedy.. já pochopím, jestli nebudeš chtít."
"Já s tebou půjdu ráda."
"Děkuji."
Společně se zvedli. Chvílí šli mlčky podél řeky, až se dostali na konec cesty.
Kristien si musela v hlavě pořád přemítat Thomasova slova. Anděl. On viděl anděla. To je fascinující. Tolik dotazů, tolik otázek. Ale nechtěla mu vracet vzpomínky, nechtěla aby opět byl smutný, aby plakal. Chtěla jen vidět jeho úsměv, s ním byl velmi milý. Ale jedno také nechápala. Říkal, že se s ním nikdo nebavil, ale s tak krásným klukem se přeci jenom někdo musí bavit, i když ne vždy s těmi nejlepšími úmysly. Dost! Žádné takové myšlenky. Všechny se je snažila zahnat, ale marně.
"Tak jsme tu." Vyrušil ji Thomas, vlastně mu byla i vděčná.
Když se rozhlédla po okolí, zjistila, že nejsou na hřbitově, jak si původně myslela, že půjdou, ale v parku.
Stála u lavičky, za ní se skvěl náhrobek.
Byl opravdu nádherný. Tvarem sice obyčejný, jako ostatní náhrobky, ale co se týče výzdoby, to byl skvost. Byl celý z bílého mramoru, jen písmo zlaté. Po krajích "rostly" popínavé růže, též z mramoru. V místě, kde se propletly, seděla bílá holubice, křídla roztažená jako anděl.
Kristien přistoupila o krok blíže, aby si mohla lépe přečíst slova vyrytá pod jménem…

Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sám bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi Anděli!
Thomas..

Nádherná slova, slova psána láskou.
Kristien se otočila na Thomase. Ten se díval na nebe. Chvíli mlčel, ale brzy začala z jeho úst vycházet prosebná slova. Sice se k Kristien nedostala, ztratila se s větrem. I když se k ní ta tichá modlitba nedostala, ale i přesto jí bylo jasné, co říká. Prosil o navrácení Amélie.
Nechala ho, mlčky si sedla na lavičku a jen ho pozorovala.
Slunce stále svítilo, bylo teprve krátce po poledni. Jak tam Thomas stál, paprsky světla kolem něj prostupovaly, byl zalit v jejich záři. Vypadal jako zlatý anděl. Musela se v duchu pousmát, nad tou životní ironií. Andělé. Mají ochraňovat, ale i tak umírá tolik lidí, tolik lidí je nešťastných. Přesto každý věří, že mu pomohou, ale je to v jejich silách? Pomoci všem lidem? Nebo jen několik jedinců má svého anděla strážného? Ona asi anděla neměla, nebo někde usnul hlubokým spánkem. Její život nebyl nikdy až tak ideální, i když poslední dobou, co se zabydlela, jde vše k lepšímu a to nejhlavnější: je svobodná!
"Kristien?" Thomas konečně promluvil. Jelikož to nečekala, lekla se. Vlastě už od dětství nemá ráda, když jí toto někdo udělá. Pamatuje jak ji jednou otec v opilosti takto strašil, ona plakala, ale otec ji neposlouchal, nikdy ji neposlouchal. Vždy muselo být po jeho.
"Snad jsem tě nevylekal. Jsi bílá jako zeď."
"Ne, já jen… Vždy mi vadilo, když takhle někdo z nenadání promluvil. Otec mi to vždy dělal schválně, ale nechci se o tom bavit, za svým bývalým životem jsem udělala tlustou čáru, už nikdy nechci vidět rodiče. Nikdy!"
"Ano tak stejní, ale přitom v těch samých věcech tak odlišní."
"Asi máš pravdu."
Opět zde stáli mlčky. Oba hleděli na hrob. Kristien přemýšlela o lásce, naději a také smrti. Věděla jaké to je, trpět. Nechtěla, aby on trpěl. Chtěla mu pomoci, i když nevěděla jak. Proto zde jen stála, dívala se nepřítomně na hrob. Nejdřív byla schopna číst text na hrobě pořád dokola, ale teď se jí začal pomalu rozmazávat. Ale neuhnula pohledem, pořád se ho snažila přečíst. Při tom textu stále přemýšlela, i když v hlavě se měla tolik myšlenek, všechny se jí spletly do hromady, takže tedy nakonec stejně nevěděla o čem přemýšlí. Ale to je jedno, hlavně když nebude muset mluvit.
Zafoukal slabý vítr, pocítila chlad - jelikož bylo léto, neměla sebou nic teplého.Snažila se na sobě nedat nic dát znát.Četla text, tedy spíše si ho předříkávala z paměti.

FF Anděl 2.díl

20. června 2007 v 14:18 | www.webgarden.cz |  vymyšlené příběhy
Vše začalo před rokem. Přesně před rokem. Poznal jsem jednu dívku, Amélii. Nebyla jako ostatní dívky na vysoké. Byla jiná, byla svá. Nechodila nikdy nalíčená, přesto byla nejkrásnější. Nenosila nejmodernější věci, přesto jí to vždy slušelo. Byla bílá jako sníh. Co bílá! Byla doslova průhledná. Tak křehká. Zamiloval jsem se na první pohled. Každý večer navštěvovala mé sny. Nevěděl jsem, jak ji oslovit, ale bylo mi jasné, že to musím udělat. Neměl jsem ani kamarády, kterých bych se zeptal. Ale nakonec nebyli potřeba, osud nás sám svedl dohromady…
Jednou, když jsem se vracel pozdě večer domů, přecházel jsem po přechodu. Náhle se ze zatáčky vyřítilo auto.
Pak si nic nepamatuji. Vidím jen černo a v dáli bílé světlo. Chtěl jsem jít za tím světlem, ale vyrušil mě čísi hlas, který mě k sobě volal. Jelikož v tom hlase jsem uslyšel Amélii, pomalu jsem se navrátil zpět, z toho černého tunelu. Strašně mě bolela hlava a vlastně celé tělo.
Spatřil jsem ji, jak se nade mnou sklání. Do očí ji padali její dlouhé černé kadeře. Nad mým srdcem držela ruce, cítil jsem hřejivé teplo, které bylo plné energie.
Ona se jen mile usmívala. Na její tváři bylo vidět, jak se soustředí. Nevěděl jsem přesně, co dělá, ale důvěřoval jsem ji.
Kolem ní zářilo slabé světlo, čisté jasné světlo.
"Ty jsi anděl." Plynulo mi z úst překvapením.
Ona mi jen přiložila prst na ústa. "Zbytečně se nevysiluj. A mám jednu prosbu prosím, neříkej nikomu, co se dnes stalo. Ten řidič spěchal domů, jeho žena umírá. Ty budeš zdráv, neboj."
"Neřeknu to nikomu. A Amélie? Jak je na to ta žena? Přežila?"
Pohlédla na mě, úsměv se jí ztratil z tváře. "Jeho žena brzy zemře, ještě dříve, než stačí její manžel přijet domů."
"Tak ji běž pomoc. Já to zvládnu. Dej jí sílu žít, jako mě." Zaplavil mě pocit viny. Ona se věnovala mně, zatím co mohla zachránit život té ženě.
"To není tak jednoduché Thomasi. Ona už nemá žít. Její svíce života dohořívá. Není ji pomoci. Ani nevíš, jak ráda bych ji pomohla, ale nemohu. Já nejsem její anděl, i když bych byla ráda. Je to moje nevlastní matka."
"Aha, to jsem…"
"Nevěděl." Skočila mi do řeči. "Ani jsi nemohl." Odstoupila. "Už jsi vyléčen." Potom se otočila a zmizela.
"Ale…" zbytek věty visel ve vzduchu, stejně už nebyla komu říct.
Několik následujících týdnů jsem Amélii ve škole neviděl, ale chápal jsem to. Ztratila blízkého člověka…
Ani po dvou měsících se ve škole neobjevila.
To mi bylo přeci jen podezřelé. Rozhodl jsem se, že ji musím navštívit, jelikož jsem však nevěděl, kde bydlí, začal jsem pátrat.. Ve školní kartotéce jsem však o ní nic nenašel, jako by neexistovala. Ptal jsem se i několika lidí, ale nikdo někoho jako ona neznal. Nejprve jsem se divil, ale brzy mi to došlo: vždyť je anděl. Můj anděl!
Jednou večer jsem šel po onom přechodu, kde mě srazilo auto. Za mnou se ozvaly tiché, skoro neslyšné kroky. Otočil jsem se, byla to ona!
"Pamatuješ? Už to jsou tři měsíce."
"Kde jsi celou dobu byla?"
"Doma." Odpověděla prostě.
"Když jsem se na tebe ve škole vyptával, nikdo tě neznal. Oni tě nevidí?"
"Vidí mě jen ti, které chráním."
Tímto začal náš rozhovor, který neměl jen tak skončit.Bavili jsme se o všedních i nevšedních věcech. Připadalo mi to neuvěřitelné, bavit se s andělem!
------------------
pokračování příště

FF Anděl 1.díl

19. června 2007 v 15:14 | www.webgarden.cz |  vymyšlené příběhy
Z řeky vycházela hustá mlha. Zahalovala své okolí. Nebylo vidět téměř na krok. Většina lidí seděla doma, v teple, ale i tak se našlo pár duší, které se toulaly venku. Jednou z nich byla i Kristien.
Seděla tiše na "své" lavičce pod vzrostlým dubem. Považovala ji za svou, neboť na ni bylo vyryto její jméno a sedávala zde každý den. I dnes zde seděla a dívala se před sebe, hleděla do míst, kde byla pod závojem mlhy schována řeka. Mlčky a nehybně.
V hlavě měla jednu jedinou vzpomínku.
Vzpomínku na den, kdy ho poprvé spatřila!
* *
Bylo tenkrát horké léto, seděla zde na této lavičce. Měla na uších sluchátka a poslouchala svoji nejoblíbenější skupinu Evanescence, právě hrála ta úžasná písnička You. Nepřítomně hleděla na řeku a přemýšlela o svém životě.
Od rodičů utekla v šestnácti. Stejně ji neměli rádi. Táta denně opilý a máma byla taky pořád pryč, ani nevěděla kde. Jednoho dne prostě utekla. Žila několik dní na ulici, ale brzy si něco našla. Nebylo to sice nic moc, ale bylo to její.
Byl přesně rok po tom, co utekla.
Nevšímala si svého okolí, neslyšela hukot blízkého splavu, neslyšela nádherný zpěv ptáků, neslyšela nic. Nebo možná slyšela, ale dokonale vše ignorovala.
Tuto dokonalost vyrušil až on! Přisedl si k ni na lavičku a dal se do tichého pláče. Kristien na něj pohlédla. Nevěděla, co má dělat. Na jednu stranu byla na něj naštvaná, protože ji vyrušil, ale na straně druhé ho litovala. Sice nevěděla, co se mu stalo, ale nezbývalo ji nic jiného, než ho litovat.
Chlapec na sobě ucítil cizí pohled, vzhlédl.
Spatřila ty nejkrásnější oči na světě. Černé a hluboké. Jindy by se takových očí bála, ale ten den ne. Z těch očí sršela bolest, čistá velká bolest.
"Promiň." řekl tiše onen neznámý a utřel si slzy.
"Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Však já už jdu." vytáhl z kapsy kapesník, vysmrkal se a chtěl odejít.
"Ne! Počkej!" zastavila ho Kristien. Vyndala si sluchátka z uší a její pohled opět spočinul na těch krásných očích, ztratila slova.
Nevěděla, co mu má říci, ale jedno věděla jistě: nechce ho nechat odejít.
Nastala chvíle ticha. Jindy by to byla trapná chvilka, ale v tomto případě to bylo asi nejlepší řešení.
"Mě nerušíš. Neodcházej." promluvila nakonec.
Mladík na ni tázavě pohlédl, nic však nenamítal a opět se posadil vedle ni.
Seděli tu mlčky spolu a pozorovali řeku, jak pomalu a bezstarostně plyne.
"Alespoň, že někdo nemá starosti." pronesl mladík a ukázal na řeku.
"Jinak, já jsem Thomas. Jsem to nezdvořák, málem bych se nepředstavil tak krásné dívce." pokusil se o úsměv. Už na něm nebylo ani poznat, že brečel.
"Já jsem Kristien." odpověděla s mírným začervenáním.
"Takže tohle je tvoje lavička?" přejel po vyrytém jméně.
"Teprve dnes jsem ji pojmenovala. Je to už rok, co sem chodím. Rok, co jsem utekla z domu." přestože mluvila smutným hlasem, bylo z jejího hlasu slyšet, že ničeho nelituje.
"Ty jsi odešla z domu. Jsme na to podobně. Akorát že mě opustil člověk, který pro mě byl domovem."
Místo odpovědi ho Kristien spontánně objala. Thomas ji v tom nijak nebránil.
Za chvíli Kristien ucítila, jak ji po krku stéká slza. Za touto první slanou perlou začala sklouzávat další a další.
Sama nevěděla, jak se to stalo, ale i ona se rozplakala.
"Víš, já nevím, jak to mám říci. Nikdy jsem s nikým necítila jeho bolesti. Nikdy, až dnes. Víš, co se říká: sděl své trápení ostatním, uleví se ti. Asi to neříká ta nejvhodnější osoba, ale nikdo jiný tu není."
"Tedy pokud to nechci vyprávět ptákům." i v takové situaci byl schopen pronést něco, co alespoň trochu odlehčilo tomu, co se před chvílí stalo.
"A pokud to chceš vůbec někomu jako já říct."
"Asi jsi pravá, proč by nás jinak osud svedl na společnou cestu?"
Utřela své uslzené oči a začala pozorně poslouchat jeho příběh...
--------------------------
Pokračování příště

citátkz o lásce

14. června 2007 v 16:23 | Piškot... |  motta a citáty
Každý boj s láskou je předem prohraný.
Nejosamělejším místem na světě je lidské srdce bez lásky
Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní.
Láska odpoustí všechno,nebo nic.
Nebýt milován,to je smůla.Ale nemilovat-to je neštestí.
Proč nemůže človek milovta toho,koho by chtel,ale proč vždycky miluje toho koho milovat nesmí?
Neztrácej čas pro někoho,kdo ho nechce trávit s tebou.
Přátelství může skončit láskou,ale láska nikdy neskončí přátestvím.
Láska je jako slza.Rodí se v očích a padá k srdci.
Milovat znamená ve štěstí druhého nacházet štěstí vlastní.
Láska je vždy krásná, i když je nešťastná.
Každá žena má slabost na pitomce, poněvadž si myslí, že zpitoměli z lásky k ní.
Miluj, ale buď také milován
Milujeme ty, co nás odmítají, odmítáme ty, co nás milují.
Pro lásku bych třeba zemřel, pro život jsem se narodil...
Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří.
Ženám láska oči otevírá, mužům zavírá.

láska v citátech

14. června 2007 v 16:23 | Piškot... |  motta a citáty
Každý boj s láskou je předem prohraný.
Nejosamělejším místem na světě je lidské srdce bez lásky
Nabídnout přátelství tomu, kdo chce lásku, je jako dát chleba tomu, kdo umírá žízní.
Láska odpoustí všechno,nebo nic.
Nebýt milován,to je smůla.Ale nemilovat-to je neštestí.
Proč nemůže človek milovta toho,koho by chtel,ale proč vždycky miluje toho koho milovat nesmí?
Neztrácej čas pro někoho,kdo ho nechce trávit s tebou.
Přátelství může skončit láskou,ale láska nikdy neskončí přátestvím.
Láska je jako slza.Rodí se v očích a padá k srdci.
Milovat znamená ve štěstí druhého nacházet štěstí vlastní.
Láska je vždy krásná, i když je nešťastná.
Každá žena má slabost na pitomce, poněvadž si myslí, že zpitoměli z lásky k ní.
Miluj, ale buď také milován
Milujeme ty, co nás odmítají, odmítáme ty, co nás milují.
Pro lásku bych třeba zemřel, pro život jsem se narodil...
Srdce dělá zázraky, ale rozum na ně nevěří.
Ženám láska oči otevírá, mužům zavírá.

citáty - láska

13. června 2007 v 15:13 | Piškot... |  motta a citáty
Jsme dva. Dva na všechno. Na lásku, na život, na boj a bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, dva na život a na smrt.
Kapka lásky je víc než oceán rozumu.
Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou. Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích. My už pak nikdy nejsme stejní.
Ten, kdo nemiluje, nemá vědět, že je někým milován.
Lépe být smutný s láskou, než veselý bez ní.
Láska může člověku hodně pomoci, ale o to více mu dokáže i ublížit. Proto žijme tak, aby nám ublížila co nejméně.
Kdo žárlí, ten miluje.
Láska - odpouští všechno, anebo nic.
Největším vrahem lásky je flirt,protože rozměňuje každý cit na drobné a kapku po kapce vysušuje srdce...
Láska, to je štěstí, které si dáváme navzájem.
Teprve když jsme nalezli lásku, víme, co jsme v životě postrádali.
Jen proto, že Tě někdo nemiluje tak, jak by jsi Ty chtěl, neznamená, že Tě nemiluje, jak nejvíc umí.
Jestli se dožiješ sta let, chci se já dožít sta let bez jednoho dne, abych nemusel nikdy žít bez tebe...
Nikdo nemá rád bolest. Láska bolí a přesto po ní toužíme.
Zamilovaní zavírají při líbání oči, protože chtějí vidět srdcem.
Kdo o lásce často sní, ten ji většinou zaspí.
Láska je příliš cenná, než aby se ztrácela.
Láska je jako loď života, buď šťastně dopluje, nebo ztroskotá.
Nikoho nemilovat je větší neštěstí, než nebýt nikým milován.

Věrnost je v lásce vzácná ctnost. Někteří muži ji dokonce násobí tak, že jsou věrni najednou několika ženám.

potají doufám, věřím

12. června 2007 v 14:56 | Piškot... |  básničky
Jsi jako přízrak, jen obláček snění.
Všechno se zdá být tak vzdálené.
Je to snad omyl? Hloupé poblouznění?
Nemohu uvěřit, žiješ, proč přijde mi to nemožné?
-
Teď tu stojíš nade mnou,
už to není jen sen, jen pohádka.
Jedinkrát tě ještě spatřit, jen jednou…
Než zas všechno zmizí a zbude jen vzpomínka.
-
Už nevěřím, že jsi jen snem, pouhým přeludem.
Já viděla tě na živo!
A teď toužím každým dnem,
být jen s tebou. Proč to tak náhle skončilo?
-
Naposledy do očí ti hledím,
možná naposledy dnes, možná navěky.
A potají doufám, věřím,
že mi na tebe navždy v srdci utkví vzpomínky.
-
…snad někdy na viděnou…
…možná sbohem….navěky…
(Ajleen)
PS tejtu básničku sem si vypůjčila na ajleen-supa.blog.cy tak doufám že na mě nebude za to naštvaná

jsou to jen tři slůvka...

11. června 2007 v 20:38 | Piškot... |  můj svět
Proč nemůžeš poslochat co říkám ...vždyť sou to jen tři krátká slůvka...krátká ale velice duležitá! ty máš svuj vlastní svět ...a já do nej nepatřím ...a asi nikdy nebudu...chtěla jsem jen říct:Já tě miluju...copak to nestačí?....proč mě neslyšíš?

napsala jsem tvoje jméno

10. června 2007 v 12:38 | Piškot... |  motta a citáty
Ahoj.....napsala jsem na kousek papíru Tvoje jméno, ale
nešťastnou náhodou jsem ho ztratila.

Napsala jsem Tvoje jméno na svojí ruku, ale když jsem si
umývala ruce, tak se mi smylo.

Napsala jsem Tvoje jméno na písek, ale vlny ho pohltily.

Napsala jsem Tvoje jméno do sněhu, ale slunečné ruce ho
rozehřály.
Napsala jsem Tvoje jméno do mého srdce a zůstalo
tam navždy.

ona umírá

9. června 2007 v 11:49 | Piškot... |  vymyšlené příběhy
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Ona už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………

takže moje keci

7. června 2007 v 21:19 | Piškot... |  můj svět
ahojda tak pro ty co sou zvědaví jak sem se měla tak čtětě dál
tak na Mallorce (Majorka) bylo nádherně teplo, krásná příroda, krásní Španělé a fakt mocko milí lidé (sme se tam seznámili s fakt super lidma vrchní, recepční, doktor, černoch, číšnice a lidi který mi budou nejvíc chybět Angláni) tak s tima všema lidma sme kecali mojí krkolomnou Anglinou a němčinou jinak rukama nohama. A teď jak to začalo s Anglánama to sou a budou lidi na který v životě nezapomenu. Jsou lidé, kteří vstoupí do našich životů a rychle zase zmizí.Někteří však chvíli zůstanou a zanechají v našich srdcích své stopy a mi už nikdy nebudeme stejní!!!A oni dva mi tam nechali největší stopu z Mallorci .... psalo se 31.5 2007 asi tak 22:00 hodin kdy nás s mojí mámou "natáhla" jedna servírka na jednu diskotéku (jmenovala se "The hacienda music bar") a tam tancovali takový prdnoušové (oboum bylo tak 19) s malíma dětma a pak všechny vytahovali na parket vytáhli i mě a pak se stalo to (už nevim jak) ale prostě sme s polu začali kecat sice to bylo těžký dorozumívání on jen Anglicky a já v Anglině fakt neperlim no ale nakonec sme se dohodli. Vážně byli super prostě takoví správně ulítlí kluci v pubertě .... pak sme tam šli ještě (na tu diskotéku) v sobotu a byli tam zas ale už mi řekli že v neděli jedou domu, abych pravdu řekla tak mi ukápla i slza vážně takovích lidí jako byli oni jen tak nepotkám, slíbili mi že mi napíšou tak uvidíme a já doufám že se s nima ještě někdy potkám...
jinak naše trapásky s mámou byli většinou kuli tomu že sme někomu blbě rozuměli (teda hlavně máma ale vždy odpovědla dřív než sem jí stačila říct co řikal tak se třeba stalo:
chtnalo vám to??? - ne! (ale nakonec pochopil že sme mu nerozuměli a že nám to chutnalo)
dobnou noc - ne!
chcete tu pizzu na dva talíře??? - ne mi chceme jen jednu pizzu
co ste měli k pití?? - pokoj 208
a nebo pak takový trapásky jééé hele hruška (kousnu si) fuuuuuuuuj to je citron
a nebo věčně špinaví ubrusi (samo že od nás)
a nebo máminý hlášky:
jé hele řeckej trpaslík (přitom Mallorca je ve španělsku)
na 5-ti patrovém rozestavěném domě řešili policajti DOPRAVNÍ nehodu
a nebo tam maj na některých domech takovou placku a na ní je policajt (je to od toho aby zloději věděli že je to střežený) a máma je hele tady dělaj pizzu s policajtama
a plno dalších hlášek =o)))
jinak každej den sme tam vipili NEJMÍŇ 1/2 L Sangrie a jednou čšampáňa
pak sme tam taky jezdili na super výlety a jednou sme byli v Marinelandu -to je taková malá Zoo- a tam byla přahlídka Delfínů a cvičil je takovej strašně krásnej cvičitel kterej mě pak před všema lidma vytáhl tam k vodě kde byli ty delfíni abych si jednoho mohla pohladit a dát mu pusu
no prostě můj nejlepší tejten v životě fakt jo
PS: kdo pojede jednou na Mallorcu tak vám doporučuju se usmívat, protože když se usmějete na Španěla tak vás automaticky pozdraví a když se mu budete líbit tak vás pozve na kafe, jako zvali mě ale já vždy odmítla .... tak už sem se vám pochlubila hodn tak když budete chtít něco vědět tak mi napište komentík a já vám na vše odpovim
PS: fotky vám sem přidám až je natáhnu do PC

sem Z5

7. června 2007 v 2:48 | Piškot... |  můj svět
hola lidi
tak sem z5 na Mallorce bylo hafec moc lidí na který prostě neyapomenu ale to vm sem napíšu až se vyspim protože sme teprv teď přijeli a ja už tu usinam tak se s váma yatim loučím a asi tak okolo 15:00 sem napíšu jaký to bylo a jaký trapásky sme s mamunou zase provedli =o)

Silbermond - Durch Die Nacht - překlad

3. června 2007 v 16:25 | Piškot...
Srkz noc
Opět se nemůžu odtrhnout
všechno se točí okolo tebe
Ležím zde a počítám dny
kolik jich ještě příjde ,to nevím
Co jsi to semnou udělal?
Proč mi to děláš?
Co mám ještě změnit?
Dojde opět na tebe….
Chci jít pryč
Přece je jedno kam běžím
To s tebou nepřejde
Pověz mi,kdy to přejde
R: A já bojuji v noci
Nemám tušení,co semnou děláš
Nedostanu tě z mojí hlavy
Ale přitom přece chci!
A já bojuji v noci
Nemám tušení,co semnou děláš
Nedostanu tě z hlavy
A přitom přece musím…
Všechny moje přání
Jsem na tebe už spotřebovala
Nemůžu sama přemýšlet
Nebo jenom sama se z toho dostanu
Přijde mi těžké porozumět ti
Přece to nějak půjde
Všechno se dá změnit
Když tě už nikdy víc neuvidím…

Silbermond - Durch Die Nacht

1. června 2007 v 16:23 | Piškot... |  písničky
Kann mich wieder nich ablenken
Alles dreht sich nur um dich
Ich liege hier und zähl die Tage
Wie viele noch komm, ich weiß es nich
Was hast du mit mir gemacht,
Warum tust du mir das an
Was soll ich noch ändern
Ich komm nur wieder bei dir an

Ich will wegvon hier
Doch es scheint egal wohin ich lauf
Das mit dir hört nich auf
Sag mir wann hört das auf

Und ich kämpf mich durch die Nacht
Hab keine Ahnung was du mit mir machst
Ich krieg dich nich aus meinem Kopf und dabei will ich doch

Und ich kämpf mich durch die Nacht
Bin unter Tränen wieder aufgewacht
Ich krieg dich nich aus meinem Kopf und dabei muss ich doch

Alle meine Wünsche
Habe ich an dir verbraucht
Ich kann es selbst nich glauben
Denn nur ich hol mich da raus
Es fällt mir schwer das zu kapiern
Doch irgendwie sich verändem, wenn ich dich nich mehr wiederseh

Ich will weg von hier
Doch ich weiß egal wohin ich lauf
Das mit dir hört nich auf
Sag mir wann hört das auf

Und ich kämpf mich durch die Nacht
Hab keine Ahnung was du mit mir machst
Ich krieg dich nich aus meinem Kopf und dabei will ich doch

Und ich kämpf mich durch die Nacht
Bin unter Tränen wieder aufgewacht
Ich krieg dich nich aus meinem Kopf und dabei muss ich doch