vymyšlené příběhy

četla jsem...

4. července 2008 v 14:49 | Piškot...
Četla jsem knížku....
Byla o dívce...
Ta dívka trpěla, tak jako trpím já....
Víš proč???
Byla zamilovaná...
Tak jako já jsem do tebe...
On ji nechtěl....
tak jako ty nechceš mě...
Ale přece jen není o mě....
Víš proč???
Nakonec si padnou do náručí....
Ale já zůstanu bez tebe....
Milovala jsem tě,
miluju tě,
a nejvíc se bojím toho,
že tě budu milovat ještě dlouho...
I přes to, že nechci!
http://news-libraries.mit.edu/blog/wp-content/uploads/2007/11/book_sale.jpg

cena lásky

30. května 2008 v 18:09 | Piškot...

Když maminka jednoho dne večer chystala večeři, přišel za ní do kuchyně jedenáctiletý syn s lístkem v ruce. S podivně strohým výrazem jí ho podal. Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla:
* Vyplení záhonku: 20 Kč
* Úklid pokojíku: 50 Kč
* Nákup: 10 Kč
* Hlídání sestřičky /3x/: 90 Kč
* Dvě jedničky: 50 Kč
* Každodenní vynášení odpadků: 30 Kč
* Celkem: 250 Kč

Maminka se na chlapce něžně podívala. Vzala propisku a na druhou stranu lístku napsala:
* Devět měsíců nošení pod srdcem: 0 Kč
* Všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný: 0 Kč
* Všechna pomazlení, když ti bylo smutno: 0 Kč
* Všechny osušené slzy: 0 Kč
* Všechny věci, kterým jsem tě každý den učila: 0 Kč
* Všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny a namazané chleby: 0 Kč
* Každodenní péče: 0 Kč
* Celkem: 0 Kč
S úsměvem lístek podala synovi. Když si ho přečetl, cítil se zahanben. Otočil lístek a pod svůj účet napsal: "Vyrovnáno." Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl.

Když se v osobních a rodinných vztazích začne počítat, je konec všemu.
Láska je buď zdarma, nebo není vůbec.
http://www.e-polis.cz/pic/bohatstvi.jpg

jdi za cílem.... ale ber ohledy na ostatní

19. května 2008 v 17:34 | Piškot...
Byl jednou jeden mladík, který velice dychtil být moudrý. Dny i noci jenom ležel v knihách. A ten se doslechl, že ve městě je mudrc, jehož učení má jméno Perly moudrosti. Mladí zatoužil ty perly získat a hned běžel do města. Běžel jak o závod, nehleděl vpravo vlevo. Vtom zakopl o opilce, který vyspával na ulici a praštil sebou jako žok.
"Ty nemehlo! Koukej, kam šlapeš!" zařval ožrala a porádně ho ztloukl.

Hoch měl co dělat, aby vyvázl. Doběhl až k řece a tam hledal přívoz. Na břehu byl jediný člun, ale měl na dně díru jako pěst.

"Jakou díru? Co vás nemá, pane!" tvrdil majitel půjčovny loděk. "Je bezpečný jak vaše vlastní střevíce!"

Hoch mu uvěřil a člun si půjčil. Jenže když byl v půli řeky, člun šel ke dnu a on se málem utopil. Celý zmáčený šel pěšky k městu.

Vtom kolem jel kočár. Vozka volal: "Kočár pro pány z paláce!"

Hoch z apaláce nebyl, ale chtěl si ušetřit kus cesty. Tajně vklouzl dovnitř a vozka hned práskl do koní. Ale místo do města vyjel opačným směrem a zběsile se hnal vyprahlou plání. Chlapci nezbylo než vyskočit ven za jízdy.

Zbitý, mokrý a odřený klopýtal zpátky a upřímně si zoufal na zlým osudem. Vtom na něj kdosi z dálky kýve, směje se od ucha k uchu amá zvláštně povědomou tvář.

"Nespěchej, moje učení už znáš! Já jsem ten pijan, co ti ležel v cestě! Snad jsem ti nabančil dost, aby sis pamatoval, že když se ženeš za svým cílem, nikoho při tom nesmíš pošlapat. Pak jsem ti půjčil tu děravou loďku, to abys víckrát nenaletěl na řeči. A že jsem tě pěkně převezl, co? Když se chceš někam dostat podvodem, vždycky se dostaneš, kam nechceš. To jsou mé perly. Už je máš."

Mrkl na ubohého hocha a vesele potřásl hlavou.

"Že jsem tě tak zřídil, tak ti poradím. Neuč se z knih, uč se z toho, co tě bolí. Když pochopíš tohle, nemusíš už běhat za mudrci. V každém trápení je perla moudrosti."
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/af/White_pearl_necklace.jpg

bez přátel nemáš nic ...

15. května 2008 v 20:59 | Piškot...
Žil jednou jeden malý chlapec, který měl velmi špatnou povahu. Otec mu dal pytlík hřebíků a řekl mu, ze vždy, když se rozlobí, ať zatluče jeden hřebík do plotu vzadu za domem.
První den chlapec zatloukl do plotu 37 hřebíku. Za několik týdnů se naučil kontrolovat svůj hněv a počet zatlučených hřebíků se postupně snižoval.
Zjistil, ze je jednodušší ovládat zlost, než zatloukat hřebíky do plotu.
Nakonec přisel ten den, kdy se chlapec ani jednou nerozlobil.
Řekl to otci a ten mu navrhl, aby teď chlapec vytahoval vždy jeden hřebík, když se za celý den ani jednou nerozhněvá.
Dny míjely a chlapec po čase mohl říct otci, ze v plote nezůstal ani jeden hřebík. Tehdy vzal otec chlapce za ruku a zavedl ho k plotu.

Tam mu řekl:
"Udělal jsi dobře, chlapČe, ale podívej se na ty díry v plote. Ten plot už nikdy nebude takový, jaký byl. Když řekneš něco ve zlosti, tak to zanechá právě takové jizvy. Jako když zabodneš do člověka nuž a vytáhneš ho. Nezáleží na tom, kolikrát řekneš lituji, rána stále zůstává. Rána způsobená slovem bolí stejně, jako fyzicky úder. Přátelé jsou vlastně velmi vzácné drahokamy. Rozveselují tě a podporují ve všem. Vyposlechnou tě, když máš starosti, pochválí tě a vždy jsou ochotni ti otevřít své srdce."
http://www.hrosi.org/jinak/obr/Vtipy004.gif

v bříšku

13. května 2008 v 16:50 | Piškot...
V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka, První se druhého zeptalo:
Věříš v život po porodu?
Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla než tady.
Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic jiného, než vleklá stísněnost v temnotě.
No já přesně nevím, jak to tam bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu.
Mámu? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?
No přece všude kolem nás!
Žádnou mámu jsme nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
Ale život přece nemůže skončit jen tak porodem ne? Přece potom něco musí být……
http://static.markiza.sk/a501/image/file/4/0045/ar2Wr45Q.jpg

Odešel ON a můj smutek se mě zmocnil

29. března 2008 v 14:55 | Piškot...
Odcházíš, v dáli mi s úsměvem máváš a já nechápu proč? Proč mi odcházíš tak daleko? Proč mi k tomu nic neřekneš? Proč nemůžu jít s tebou? Proč mě tu necháváš samotnou? P R O Č ?? Jsi můj milovaný, jsi můj přítel. Byl jsi! Co jsi pro mě teď? Teď jsi člověk, který je ode mě daleko. Kterého už nikdy neuvidím. Neuslyším tvůj hlas, neuvidím tvůj úsměv, neucítím tvoji vůni. Už nikdy! Srdce brečí, krvácí. Rána v něm je veliká. Až vykrvácí, vyřknu tvé jméno a oči se mi zavřou. Poslední sbohem dám celému světu. Vydechnu poslední bílý mráček vzduchu ze svých plic! Necháš mé srdce ležérně prohrávat chorobu jménem samota, nebo přijdeš a dáš mu naději bojovat o svojí holou existenci? Mé srdce už nemá ani sílu kontaktovat kohokoli kromě papírů a tužky. Píše ostošest své pocity, své myšlenky. Ale komu?? Tobě? Tobě, který jsi odešel?? Ty už to nikdy číst nebudeš. Vymazal jsi mě celou ze svého života. Nepotřebuješ mě, ale já potřebuji tebe. Jak kruté a paradoxní. Ztrácím inspiraci. Píšu o hloupostech, které nikoho nezajímají. Ztrácím úsměv z tváře, která se tak ráda smála. Navštívil mě smutek a stesk. Ti mě teď doprovázejí cestou temnou. Temným lesem plný pařezů a kořenů, přes které musím horko těžko jít! Bolí, bolí mě celé tělo. Ztrácím vše, co miluji. Je to prokletí? Zkouška snad? Nesmím si stěžovat, nesmím! Ale copak to jde, když nemám nikoho, kdo by mé stěžování držel na uzdě? Odešel! Odešel s ním i celý svět.

Ano, jsem hloupá a naivní. Toto mě přejde, ale pro mě je důležité, co je teď, a to také píšu. Už nechci být na všechny milá a příjemná. Jsem smutná, naštvaná a ztracená. Nebudu se přetvařovat, nebudu dělat ramena, nebudu pomáhat ostatním z chvil zlých, když i já mám zlou chvíli, která jednou skončí, ale za jak dlouho? Už nebudu věčný pesimista, ačkoliv jsem jím nikdy nebyla. Ztratila jsem opravdový přátele. Ztratila? Spíš našli někoho jiného. Bolí, bolí mě to, bolí. Oni si ani neuvědomují. Komu mám povídat, co mě trápí a komu mám naslouchat? S kým se mám těšit? S kým mám být? Sama... s myšlenkami svými zůstanu! Navždy…

Pohádka na dobrou noc

22. února 2008 v 22:12 | Piškot...

co je láska?

14. února 2008 v 19:17 | Piškot...
Potkala jsem malého chlapečka a ten se mě zeptal, co je to láska. Věděla jsem, co to je, ale nedokázala jsem to popsat. Hledala jsem správné výrazy až jsem mu nakonec řekla: ,,Láska, to je... když je ti chvíli zima, chvíli horko, točí se s tebou svět a myslíš jen na hlouposti..,, Chlapeček byl spokojený, protože věděl, co je to láska. Za pár dní onemocněl. Přišel znovu ke mně a povídal mi, že poznal lásku. Když byl nemocný, bylo mu chvíli horko, chvíli zima, točil se s ním svět a myslel na hlouposti. Zasmála jsem se. Začal brečet a říkal, co udělal špatně. Zamyslela jsem se... a přišla jsem na to. Já mu zapomněla říct nejdůležitější věc... na lásku musí být dva...

Kdybych věděla...

5. září 2007 v 16:37 | Piškot...
Kdybych věděla, že je to naposledy, co Tě vidím spát, lépe bych Tě přikryla. A prosila bych Boha, aby ochránil Tvoji duši.
Kdybych věděla, že je to naposledy, co Tě vidím odcházet z našich dveří, objala bych Tě a políbila o mnoho více.
Kdybych věděla, že to je naposledy, co slyším Tvůj hlas, nahrála bych si každé Tvoje slovo na video, abych ho mohla poslouchat každý den znova a znova.
Řekla bych Ti: "Miluji Tě" místo: "vždyť víš, že Tě miluji..."
Zítřek nemá nikdo z nás jistý, ať už je starý, nebo mladý. Dnešek by mohla být pro nás poslední šance obejmout své milované.
Proto obejmi své drahé a řekni jim, jak Ti na nich záleží a vždy záležet bude. Najdi si čas říct jim třeba "je mi to líto", "promiň mi to", "děkuji", nebo "to je v pořádku"...
.... aby jednou nebylo už pozdě.

láska

10. srpna 2007 v 23:30 | Piškot...
Zná to každý. Těchto pět obyčejných písmenek. Dvě slabiky. Jedno jediné slovo. Ale přesto pro nás znamená tolik. Láska hraje velmi podstatnou roli ve všem. Jen kolik bitev a válek se započalo díky ní.. Kde není ona, není nic. Jen šeď a prázdno..To ona dodává životu barvy.. Přichází nečekaně a bez pozvání. Neptá se, jestli jste na ni připraveni, jestli ji chcete..prostě přijde. Dokáže být nádherná, sladká, voňavá. Vyplnit naše dny.. Myšlenky.. Srdce.. Dá nám ten nádherný pocit, bezpečí a jistoty..pocit, kdy nám vše ostatní připadá zbytečné a kdy toužíme být jen s tím člověkem, který pro nás byl do nedávné chvíle cizí..
Ale dokáže být i krutá. Bolí.. Chutná trpce, hořce, slaně.. To nejhorší, co nás může potkat, je zlomené srdce. Rána, která se hojí jen velmi, velmi pomalu, kdy stačí málo a je zase otevřená, krvavá.. jediným lékem je opravdu jen čas...vím, je to stará, otřepaná fráze, ale pravdivá. V den, kdy se pro nás zhroutí svět, si myslíme, že na toho člověka nikdy nezapomeneme, že už nikdy nenastane den, kdy se budete opět umět smát, ale uplynou týdny, měsíce a jednou ten pocit, kdy toho druhého, kterého jste tolik milovali, potkáte, a cítíte jen nepatrné záchvěvy někde uvnitř vás... možná nostalgie, lítost.. ale uvědomíte si, že už je to pryč...ten cit, který byl tak krásný, ale taky tak příšerně bolel.. Jste z toho venku. Zbyly už jen vzpomínky..
I přes tu bolest, která k lásce neodmyslitelně patří, neznám člověka, který by lásku od sebe dobrovolně odháněl..Je zajímavé sledovat, jak se člověk, kterého se láska dotkne, mění..
Sama jsem si přísahala, že už do toho znovu spadnout nechci, že nechci znovu trpět.. Ale po čase jsem tento názor změnila a teď jsem opravdu šťastná... Je to nádherný pocit, když cítíte, že vás někdo má upřímně rád, že na vás někomu záleží.. Sama se toho kolikrát bojím.. Toho, jak je to silné a jak jste na tom druhém závislá.. Bojím se toho, jak moc to bude jednou bolet.. Utěšuji se myšlenkou, že je to daleko a nemyslím na to. Jenže nikdy nevíme, co se může stát. Nemůžeme se spoléhat na to, že když jsme dnes šťastní, bude tomu tak i zítra. Stačí málo a náš vysněný sen se může zhroutit jako domeček z karet.. Proto si važme a užívejme každičký den, každičkou chvilku, kdy můžeme být s milovanou osobou a kdy zažíváme ten nepopsatelný pocit štěstí...

Kdysi dávno...

30. července 2007 v 11:42 | Piškot...
Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, měli lidé čtyři nohy a dvě hlavy. Bohové na ně ale seslali na zemi blesk, který je všechny rozpůlil. Každý měl potom dvě nohy a jednu hlavu. To rozdělění v nich vyvolalo zoufalou touhu po opětovaném spojení, protože obě části měly společnou duši. A od té doby všichni lidé po celý život hledají druhou polovinu své duše.

FF Anděl 5.díl The End

24. června 2007 v 15:09 | www.webgarden.cz
Mladá dívka tiše sedí na lavičce před kinem, tou dívkou je ona, Kristien.
Čeká, až dorazí Thomas. Dnes jdou do kina na film Motýlí dotek.
Minulost, přítomnost, budoucnost. Co to je? Nic! Vše lze změnit..
Velmi se na něj těší
Netrpělivě se podívá na hodinky, půl sedmé. Už by tu měl být, za chvíli to začíná.
Rozhlíží se kolem, jestli ho někde náhodou nespatří.
Nikde ho nevidí.
Opět se posadí na lavičku, hledá mobil, chce mu zavolat.
Zaplňují ji obavy, zda-li se Thomasovi něco nestalo.
Chce si stoupnout, když si všimne, že na lavičce vedle ní leží krásná rudá růže. Rozhlédne se, nikde nikoho nevidí. Pro koho je? Jsem tu jediná, že by pro mě? Ale proč by to Thomas dělal?
Pomalu si přiloží růži k nosu. Přičichne. Omámí jí jemná nasládlá vůně růží.
Otočí se, protože na sobě ucítí cizí pohled.
Spatří Thomase.
"Thomasi." Vydechne překvapeně.
"Líbí?" ukáže na růži.
"Nádherná. To jsi nemusel." Překvapeně ze sebe dostane Kristien.
"Ale musel. Je totiž něco, co bych ti chtěl říci."
Kristien se na něj zvědavě dívá. Že by se konečně splnil její tajný sen? Že by se konečně do ni zamiloval a teď chtěl s ní začít chodit?
"Řeknu ti to až skončí film, protože jinak ho nestihneme a přijdeme pozdě." S úsměvem na rtech ji chytne za ruku a táhne ji za sebou do kina.
Jdou akorát včas…
Začínají reklamy, mlčky se usadí a dívají se na upoutávku na nějaký napínavý film…
*
"Krásný film, že?"
"To ano. Sice složitější, ale krásný. Myslíš, že je možné doopravdy změnit budoucnost pomocí vzpomínek?"
"Kdo ví Kristien, kdo ví…"
"No přeci ty, ne?" šťouchne do něj.
"No, rád bych to věděl." Odpoví s povzdechem.
"A co jsi mi chtěl říct?"
"Víš, já…"
Zbytek jeho věty se ztratí v hlasitém houkání sanitky, která právě projíždí kolem.
"Nejdeme si raději někam sednout? Ať máme klid?" raději se zeptá Thomas.
Kristien jen tiše přikývne.
Thomas ji opatrně chytne za ruku.
Tak že by přeci jen o lásce? Pomyslí si s nadějí.
Jeho ruka je tak hebká a jemná. V břiše ji zatřepotají motýlci. Ovšem jako pokaždé, kdykoliv se ji jenom trochu dotkne.
Blíží se k přechodu. Akorát naskočí zelený panáček. Přidají do kroku, aby stihli přejít včas.
Jsou na přechodu, zelený panáček stále ještě svítí…

Ozve se hlasité troubení, osvítí je světlo…

Rána, bolest, tma…

Kristien stojí na začátku dlouhého černého tunelu, na konci vidí světlo, někdo ji z toho konce volá, láká ji k sobě líbezným sladkým hlasem.
Pomalu vykročí. Blíží se k tomu sladkému hlasu, ale něco ji vyruší!
Slyší, jak ji z opačného konce volá ještě někdo, zaposlouchá se, tím někým je Thomas.
Zarazí se. Přemýšlí, kam má jít…
Ten líbezný hlas ji stálé láká. Thomas ji prosí, ať se vrátí zpět, že tam nemá jít.
Proč bych tam nemohla? Vždyť to vypadá jako Ráj..
Zamíří ke světlu, za hlasem Ráje…
Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sám bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi …
Kristien uslyší ty známá slova, slova, která četla tolikrát, slova lásky a bolesti nad ztrátou blízkého člověka.
Thomas ji volá..
Otočí se zády k ráji a rozeběhne se za ním, za láskou…

"Já už myslel, že tam půjdeš." Uvítá ji s uslzeným pohledem Thomas.
Kristien se cítí velmi slabá. Hlava ji třeští, necítí nohy. Zkouší se pohnout! Nejde to…
Otevře pořádně oči, sice ji bolí, ale musí ho vidět před tím, než odejde. Cítí se tak slabá…
Vidí Thomase jak se nad ní sklání, ruce má nad jejím srdcem, soustředí se.
Kristien cítí, jak ji pozvolna zaplňuje hřejivé teplo.
"Anděl? Ty jsi anděl." Nechápavě se zeptá.
"Ano, tenkrát v parku... Ale teď mlč!" Zarazí její odpověď Thomas. "Nevysiluj se.."
Síly ji opět začnou opouštět, opět vidí ten tunel, opět ji láká ten hlas..
"Ne-e…!" slyší křičet Thomase.
Pokouší se vrátit zpět…
Cítí, jak se ji její anděl dotkne ústy..
"Musím to udělat, musíš žít.."
Přiloží jeho ústa k jejím. V břiše má mnoho motýlů, ale to teď není to podstatné.
Pootevře ústa a čeká co se bude dít.
Začne do ní proudit ohromná síla, energie, moc…

Tma… Opět nic nevidí, ani už tunel.
Že bych skončila v pekle? To snad ne..

"Slečno! Probuďte se, no tak."
"Dobrý, máme ji." Řekne někdo, je znát, že se dotyčnému ulevilo.
Otevře oči. Leží na zemi, kolem samá krev a střepy.
Nalevo od ní leží Thomas. Chce k němu.
"Ne, slečno! Nehýbejte se, jste zraněná."
"To nic není, to bude dobré." Odpoví jim. Ví, že říká pravdu. Cítí se neohrožená, silná.
Vstane, pomalu jde k Thomasovi.
Políbí ho na ústa..
Nic…
Zkusí další polibek…
Nic…
"Thomasi!"
Poklekne, přiloží ruku na jeho hrudník… Necítí žádnou energii…
"NEE!!! Tohle NEE!" rozbrečí se jako malá holka.
"Thomasi, zůstaň."

On mi dal svůj život. Náhle ji dojde…
Posadí se vedle něj a dívá se mu do jeho černých očí…
Slyší, jak na ni někdo mluví, ale neodpovídá, všechny ignoruje.
On měl žít místo mě! Já měla být mrtvá! Na to jediné myslí…
"Slečno, tam nikdo není…"
*
Zamrká. Po tvářích ji začnou téct slzy. Začnou ji kapat na bundu a pomalu dál stékat.
Je jí to jedno…

Slyší v dáli, jak ji někdo volá, někdo prosí anděla o pomoc, ale on teď nechce, nemůže. Ona neměla být tím, co je teď…

Thomasi…
Vstane. Vytáhne z kapsy nůž a začne do lavičky rýt slova:
Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sama bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi Anděli!

FF Anděl 4.díl

22. června 2007 v 16:33 | www.webgarden.cz
Láska je hořká,
láská je zlá.
Láská je krásná,
láska je má.


Vzpomněla si na úryvek z jedné básně, kterou sama dříve složila.
Znovu zafoukal vítr, i když teď byl o něco silnější. Pohlédla směrem odkud vanul. Neviděla nic zvláštního, přesto věděla, že toto není ledajaký vítr. Cítila to!
Thomas také ucítil "něco" v tom větříku. Otočil se a opět spolu hleděli stejným směrem, směrem odkud vanul vítr.
Slabý větřík, začal růst v silný vítr. Přesto zde stáli, nehybně a pozorovali okolí.
Vítr si pohrával s jejich vlasy. Hrál si na kadeřníka a na hlavě jim vytvořil "umělecký" rozruch.
Lidé kolem nich přidali do kroku, chtěli být co nejrychleji někde v úkrytu.
Brzy osaměli, i ptáci přestali zpívat a někam zalezli schovat se.
Pak spatřili něco, co nejdříve považovali jen za pouhý očí klam.
V dáli se objevila průsvitná postava. Byla téměř neviditelná, ale přesto patrná.
"Amélie." Vydechl potichu Thomas.
Blížila se pomalu k nim, s každým krokem, kterým se k nim blížila, vítr nabíral na síle.
Kristien oněměla úžasem. Anděl...
Vyšel od ní slabý proud světla, který se dotkl Thomase.

Vítr přestal z ničeho nic vát, Kristien se podívala do míst, kde před tím stála ona postava, Amélie, ale nikdo tam nebyl.
Začalo opět svítit sluníčko a celý park byl opět v moci jeho paprsků. Brzy každý ucítil ty hřejivé ruce. I ptáci opět vylezli z úkrytů a začali zpívat jejich radostné písně.
Thomas se posadil na lavičku před hrobem. Mlčel. Oči měl opět zalité slzami, ale netekly mu po tváři, snažil se je zadržet.
"Amélie. Proč?" šeptal si tiše pro sebe.
Kristien se ještě jednou podívala směrem, kde Amélie před chvílí stála.
Posadila se k Thomasovi.
Jakmile si k němu přisedla, ucítila, jak ji zaplavila náhlá energie. Nevěděla sice co to přesně znamená, ale byla za tuto energii ráda. Psychická bolest vám sebere sílu. Thomas musí být úplně vysílen.
Chtěla se ho dotknout a předat mu trochu oné energie, ale vyrušil ji malý ptáček, který přilétl.
Přilétl a usadil se Thomasovi na koleno. Začal pomalu zpívat ptačí písničku, ale nebyla to ta veselá, kterou většinou zpívají. Ta písnička byla smutná, pln bolesti a beznaděje. Zněla přesně tak, jak se Thomas nejspíše cítil. Ten zpočátku ptáčka ignoroval, ale po chvíli přeci jenom narovnal hlavu a podíval se na koleno, na místo, kde seděl ptáček. Jeho zpěv přestal. Nastalo ticho. Kristien stále cítila další a další přívaly energie.
Thomas vzal zpěváčka do dlaně. Chvíli ho jen tak držel, oči zavřené a na jeho výrazu bylo vidět, že nad něčím přemýšlí. Za chvíli ptáčka pustil, ten se rozletěl pryč. Nic nezpíval, jenom letěl pryč od nich, letěl k ostatním svého druhu..
"Co, co ten maličký chtěl?" zeptala se Kristien opatrně.
"Sám nevím, chtěl jen pomoc a tak já mu pomohl."
"Jak, vždyť jsi mu nic nedělal?"
"Ptáš se mě na věci, které sám nevím. Já jen věděl, že mu musím pomoci."
Kristien se cítila stále tak zvláštně. Ta neznámá energie přestala přicházet, ale i přesto se cítila silná. Mnohem silnější než před tím.
"Nepůjdeme raději?" Zeptal se Thomas. Kristien byla velmi ráda, že konečně půjde pryč od tohoto podivuhodného místa.
*
Tak to byl ten den, kdy jsem potkala Thomase. Pomyslela si tiše.
Stále tiše hleděla do mlhy, neuvědomovala si ani chlad, který cítila. Nemohla, trápilo ji něco mnohem horšího, než-li chlad, trápil jí stesk.
V duchu si opakovala Thomasovu báseň:
Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sám bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi Anděli!
Vrať se!
Její vzpomínky se přesunuly do jiného období, do období, kdy byla konečně šťastná, do období, kdy byla s Thomasem.
Bylo tomu přesně půl rok po jejich setkání, byli z nich dobří přátelé, i když Kristien k němu chovala mnohem větší sympatie.

FF Anděl 3.díl

21. června 2007 v 15:59 | www.webgarden.cz
Brzy mezi námi vzniklo velmi silné pouto přátelství. I když já za tím viděl více, já ji miloval! Ale ona o tom nechtěla slyšet, láska mezi andělem a člověkem je zakázaná! I těmi přáteli jsme nesměli být.
Čas pomalu plynul, byl tu Valentýn. Šli jsme se projít po parku.
Lidé se na mě vždy divně dívali, když jsem se bavil pro ně s neviditelným andělem.
Šli jsme parkem, u jedné lavičky jsme se zastavili. Chtěla, abychom se posadili. Prý mi chtěla něco důležitého říci. Očekával jsem, že konečně svolí k naší lásce.Ale mýlil jsem se.


Thomas přestal vyprávět. Po tváři se mu opět začaly kutálet ty slané perly. Pozoroval chvějící se trávu pod slabým vánkem a přemýšlel, jak nejlépe pokračovat.

Musela odejít pryč, napořád. Neřekla důvod. Jen toto. Pamatuji, že jsem se tenkrát rozplakal, brečel jsem ji na rameno…

"Miluji tě!" s těmito slovy se rozplynula.
Na té lavičce jsem potom seděl ještě dlouho. Nechtělo se mi domů, cítil jsem se tak najednou prázdný.
Velmi špatně jsem to nesl. Dokonce jsem nechal udělat hrob.
Do dnes tam chodím každý den a prosím o její navrácení.
Já vím, že tam někde nahoře je a slyší mé volání….

S těmito slovy přestalo Thomasovo vyprávění.
"Anděl?" vydechla Kristien.
"Já vím, že to může znít divně, ale.."
"Ne, vůbec ne, já ti věřím. Já, já jen, že jsem se vždycky chtěla s nějakým andělem setkat. Pamatuji, jak mi babička o nich vyprávěla, tvrdila, že jsou nejkrásnější na světě. Prý ani nemusí být vždy bílí nebo průsvitní, jak jsou často posissováni, ale poznáme je podle jejich krásy, vnitřní i vnější."
"Tvoje babička byla moudrá žena, přesně tací jsou. Já… měl bych nápad. Nechtěla by jsi jít se mnou na ten hřbitov? Tedy.. já pochopím, jestli nebudeš chtít."
"Já s tebou půjdu ráda."
"Děkuji."
Společně se zvedli. Chvílí šli mlčky podél řeky, až se dostali na konec cesty.
Kristien si musela v hlavě pořád přemítat Thomasova slova. Anděl. On viděl anděla. To je fascinující. Tolik dotazů, tolik otázek. Ale nechtěla mu vracet vzpomínky, nechtěla aby opět byl smutný, aby plakal. Chtěla jen vidět jeho úsměv, s ním byl velmi milý. Ale jedno také nechápala. Říkal, že se s ním nikdo nebavil, ale s tak krásným klukem se přeci jenom někdo musí bavit, i když ne vždy s těmi nejlepšími úmysly. Dost! Žádné takové myšlenky. Všechny se je snažila zahnat, ale marně.
"Tak jsme tu." Vyrušil ji Thomas, vlastně mu byla i vděčná.
Když se rozhlédla po okolí, zjistila, že nejsou na hřbitově, jak si původně myslela, že půjdou, ale v parku.
Stála u lavičky, za ní se skvěl náhrobek.
Byl opravdu nádherný. Tvarem sice obyčejný, jako ostatní náhrobky, ale co se týče výzdoby, to byl skvost. Byl celý z bílého mramoru, jen písmo zlaté. Po krajích "rostly" popínavé růže, též z mramoru. V místě, kde se propletly, seděla bílá holubice, křídla roztažená jako anděl.
Kristien přistoupila o krok blíže, aby si mohla lépe přečíst slova vyrytá pod jménem…

Stéká mi slaná slza po tváří,
stojím tu sám bez tebe.
Kdy ten tvůj úsměv zazáří,
oslní celé širé nebe?
Vrať se mi Anděli!
Thomas..

Nádherná slova, slova psána láskou.
Kristien se otočila na Thomase. Ten se díval na nebe. Chvíli mlčel, ale brzy začala z jeho úst vycházet prosebná slova. Sice se k Kristien nedostala, ztratila se s větrem. I když se k ní ta tichá modlitba nedostala, ale i přesto jí bylo jasné, co říká. Prosil o navrácení Amélie.
Nechala ho, mlčky si sedla na lavičku a jen ho pozorovala.
Slunce stále svítilo, bylo teprve krátce po poledni. Jak tam Thomas stál, paprsky světla kolem něj prostupovaly, byl zalit v jejich záři. Vypadal jako zlatý anděl. Musela se v duchu pousmát, nad tou životní ironií. Andělé. Mají ochraňovat, ale i tak umírá tolik lidí, tolik lidí je nešťastných. Přesto každý věří, že mu pomohou, ale je to v jejich silách? Pomoci všem lidem? Nebo jen několik jedinců má svého anděla strážného? Ona asi anděla neměla, nebo někde usnul hlubokým spánkem. Její život nebyl nikdy až tak ideální, i když poslední dobou, co se zabydlela, jde vše k lepšímu a to nejhlavnější: je svobodná!
"Kristien?" Thomas konečně promluvil. Jelikož to nečekala, lekla se. Vlastě už od dětství nemá ráda, když jí toto někdo udělá. Pamatuje jak ji jednou otec v opilosti takto strašil, ona plakala, ale otec ji neposlouchal, nikdy ji neposlouchal. Vždy muselo být po jeho.
"Snad jsem tě nevylekal. Jsi bílá jako zeď."
"Ne, já jen… Vždy mi vadilo, když takhle někdo z nenadání promluvil. Otec mi to vždy dělal schválně, ale nechci se o tom bavit, za svým bývalým životem jsem udělala tlustou čáru, už nikdy nechci vidět rodiče. Nikdy!"
"Ano tak stejní, ale přitom v těch samých věcech tak odlišní."
"Asi máš pravdu."
Opět zde stáli mlčky. Oba hleděli na hrob. Kristien přemýšlela o lásce, naději a také smrti. Věděla jaké to je, trpět. Nechtěla, aby on trpěl. Chtěla mu pomoci, i když nevěděla jak. Proto zde jen stála, dívala se nepřítomně na hrob. Nejdřív byla schopna číst text na hrobě pořád dokola, ale teď se jí začal pomalu rozmazávat. Ale neuhnula pohledem, pořád se ho snažila přečíst. Při tom textu stále přemýšlela, i když v hlavě se měla tolik myšlenek, všechny se jí spletly do hromady, takže tedy nakonec stejně nevěděla o čem přemýšlí. Ale to je jedno, hlavně když nebude muset mluvit.
Zafoukal slabý vítr, pocítila chlad - jelikož bylo léto, neměla sebou nic teplého.Snažila se na sobě nedat nic dát znát.Četla text, tedy spíše si ho předříkávala z paměti.

FF Anděl 2.díl

20. června 2007 v 14:18 | www.webgarden.cz
Vše začalo před rokem. Přesně před rokem. Poznal jsem jednu dívku, Amélii. Nebyla jako ostatní dívky na vysoké. Byla jiná, byla svá. Nechodila nikdy nalíčená, přesto byla nejkrásnější. Nenosila nejmodernější věci, přesto jí to vždy slušelo. Byla bílá jako sníh. Co bílá! Byla doslova průhledná. Tak křehká. Zamiloval jsem se na první pohled. Každý večer navštěvovala mé sny. Nevěděl jsem, jak ji oslovit, ale bylo mi jasné, že to musím udělat. Neměl jsem ani kamarády, kterých bych se zeptal. Ale nakonec nebyli potřeba, osud nás sám svedl dohromady…
Jednou, když jsem se vracel pozdě večer domů, přecházel jsem po přechodu. Náhle se ze zatáčky vyřítilo auto.
Pak si nic nepamatuji. Vidím jen černo a v dáli bílé světlo. Chtěl jsem jít za tím světlem, ale vyrušil mě čísi hlas, který mě k sobě volal. Jelikož v tom hlase jsem uslyšel Amélii, pomalu jsem se navrátil zpět, z toho černého tunelu. Strašně mě bolela hlava a vlastně celé tělo.
Spatřil jsem ji, jak se nade mnou sklání. Do očí ji padali její dlouhé černé kadeře. Nad mým srdcem držela ruce, cítil jsem hřejivé teplo, které bylo plné energie.
Ona se jen mile usmívala. Na její tváři bylo vidět, jak se soustředí. Nevěděl jsem přesně, co dělá, ale důvěřoval jsem ji.
Kolem ní zářilo slabé světlo, čisté jasné světlo.
"Ty jsi anděl." Plynulo mi z úst překvapením.
Ona mi jen přiložila prst na ústa. "Zbytečně se nevysiluj. A mám jednu prosbu prosím, neříkej nikomu, co se dnes stalo. Ten řidič spěchal domů, jeho žena umírá. Ty budeš zdráv, neboj."
"Neřeknu to nikomu. A Amélie? Jak je na to ta žena? Přežila?"
Pohlédla na mě, úsměv se jí ztratil z tváře. "Jeho žena brzy zemře, ještě dříve, než stačí její manžel přijet domů."
"Tak ji běž pomoc. Já to zvládnu. Dej jí sílu žít, jako mě." Zaplavil mě pocit viny. Ona se věnovala mně, zatím co mohla zachránit život té ženě.
"To není tak jednoduché Thomasi. Ona už nemá žít. Její svíce života dohořívá. Není ji pomoci. Ani nevíš, jak ráda bych ji pomohla, ale nemohu. Já nejsem její anděl, i když bych byla ráda. Je to moje nevlastní matka."
"Aha, to jsem…"
"Nevěděl." Skočila mi do řeči. "Ani jsi nemohl." Odstoupila. "Už jsi vyléčen." Potom se otočila a zmizela.
"Ale…" zbytek věty visel ve vzduchu, stejně už nebyla komu říct.
Několik následujících týdnů jsem Amélii ve škole neviděl, ale chápal jsem to. Ztratila blízkého člověka…
Ani po dvou měsících se ve škole neobjevila.
To mi bylo přeci jen podezřelé. Rozhodl jsem se, že ji musím navštívit, jelikož jsem však nevěděl, kde bydlí, začal jsem pátrat.. Ve školní kartotéce jsem však o ní nic nenašel, jako by neexistovala. Ptal jsem se i několika lidí, ale nikdo někoho jako ona neznal. Nejprve jsem se divil, ale brzy mi to došlo: vždyť je anděl. Můj anděl!
Jednou večer jsem šel po onom přechodu, kde mě srazilo auto. Za mnou se ozvaly tiché, skoro neslyšné kroky. Otočil jsem se, byla to ona!
"Pamatuješ? Už to jsou tři měsíce."
"Kde jsi celou dobu byla?"
"Doma." Odpověděla prostě.
"Když jsem se na tebe ve škole vyptával, nikdo tě neznal. Oni tě nevidí?"
"Vidí mě jen ti, které chráním."
Tímto začal náš rozhovor, který neměl jen tak skončit.Bavili jsme se o všedních i nevšedních věcech. Připadalo mi to neuvěřitelné, bavit se s andělem!
------------------
pokračování příště

FF Anděl 1.díl

19. června 2007 v 15:14 | www.webgarden.cz
Z řeky vycházela hustá mlha. Zahalovala své okolí. Nebylo vidět téměř na krok. Většina lidí seděla doma, v teple, ale i tak se našlo pár duší, které se toulaly venku. Jednou z nich byla i Kristien.
Seděla tiše na "své" lavičce pod vzrostlým dubem. Považovala ji za svou, neboť na ni bylo vyryto její jméno a sedávala zde každý den. I dnes zde seděla a dívala se před sebe, hleděla do míst, kde byla pod závojem mlhy schována řeka. Mlčky a nehybně.
V hlavě měla jednu jedinou vzpomínku.
Vzpomínku na den, kdy ho poprvé spatřila!
* *
Bylo tenkrát horké léto, seděla zde na této lavičce. Měla na uších sluchátka a poslouchala svoji nejoblíbenější skupinu Evanescence, právě hrála ta úžasná písnička You. Nepřítomně hleděla na řeku a přemýšlela o svém životě.
Od rodičů utekla v šestnácti. Stejně ji neměli rádi. Táta denně opilý a máma byla taky pořád pryč, ani nevěděla kde. Jednoho dne prostě utekla. Žila několik dní na ulici, ale brzy si něco našla. Nebylo to sice nic moc, ale bylo to její.
Byl přesně rok po tom, co utekla.
Nevšímala si svého okolí, neslyšela hukot blízkého splavu, neslyšela nádherný zpěv ptáků, neslyšela nic. Nebo možná slyšela, ale dokonale vše ignorovala.
Tuto dokonalost vyrušil až on! Přisedl si k ni na lavičku a dal se do tichého pláče. Kristien na něj pohlédla. Nevěděla, co má dělat. Na jednu stranu byla na něj naštvaná, protože ji vyrušil, ale na straně druhé ho litovala. Sice nevěděla, co se mu stalo, ale nezbývalo ji nic jiného, než ho litovat.
Chlapec na sobě ucítil cizí pohled, vzhlédl.
Spatřila ty nejkrásnější oči na světě. Černé a hluboké. Jindy by se takových očí bála, ale ten den ne. Z těch očí sršela bolest, čistá velká bolest.
"Promiň." řekl tiše onen neznámý a utřel si slzy.
"Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Však já už jdu." vytáhl z kapsy kapesník, vysmrkal se a chtěl odejít.
"Ne! Počkej!" zastavila ho Kristien. Vyndala si sluchátka z uší a její pohled opět spočinul na těch krásných očích, ztratila slova.
Nevěděla, co mu má říci, ale jedno věděla jistě: nechce ho nechat odejít.
Nastala chvíle ticha. Jindy by to byla trapná chvilka, ale v tomto případě to bylo asi nejlepší řešení.
"Mě nerušíš. Neodcházej." promluvila nakonec.
Mladík na ni tázavě pohlédl, nic však nenamítal a opět se posadil vedle ni.
Seděli tu mlčky spolu a pozorovali řeku, jak pomalu a bezstarostně plyne.
"Alespoň, že někdo nemá starosti." pronesl mladík a ukázal na řeku.
"Jinak, já jsem Thomas. Jsem to nezdvořák, málem bych se nepředstavil tak krásné dívce." pokusil se o úsměv. Už na něm nebylo ani poznat, že brečel.
"Já jsem Kristien." odpověděla s mírným začervenáním.
"Takže tohle je tvoje lavička?" přejel po vyrytém jméně.
"Teprve dnes jsem ji pojmenovala. Je to už rok, co sem chodím. Rok, co jsem utekla z domu." přestože mluvila smutným hlasem, bylo z jejího hlasu slyšet, že ničeho nelituje.
"Ty jsi odešla z domu. Jsme na to podobně. Akorát že mě opustil člověk, který pro mě byl domovem."
Místo odpovědi ho Kristien spontánně objala. Thomas ji v tom nijak nebránil.
Za chvíli Kristien ucítila, jak ji po krku stéká slza. Za touto první slanou perlou začala sklouzávat další a další.
Sama nevěděla, jak se to stalo, ale i ona se rozplakala.
"Víš, já nevím, jak to mám říci. Nikdy jsem s nikým necítila jeho bolesti. Nikdy, až dnes. Víš, co se říká: sděl své trápení ostatním, uleví se ti. Asi to neříká ta nejvhodnější osoba, ale nikdo jiný tu není."
"Tedy pokud to nechci vyprávět ptákům." i v takové situaci byl schopen pronést něco, co alespoň trochu odlehčilo tomu, co se před chvílí stalo.
"A pokud to chceš vůbec někomu jako já říct."
"Asi jsi pravá, proč by nás jinak osud svedl na společnou cestu?"
Utřela své uslzené oči a začala pozorně poslouchat jeho příběh...
--------------------------
Pokračování příště

ona umírá

9. června 2007 v 11:49 | Piškot...
Teplé paprsky odpoledního sluníčka dopadaly oknem do malého nemocničního pokoje. Jen čtyři zdi, okno, dveře, postel skříň a malý stolek. Tady se čas neměří na hodiny a minuty, ale na kapky infuzí, krevních konzerv a slz. Na posteli ležela dívka, která doufala v zázrak. Nikdy nepřestala věřit, že se uzdraví. Nikdy neplakala pro ztracené kaštanové vlasy. Nikdy se nepoddala bolesti. Pořád věřila v zázrak.Nikdy mu neměla za zlé, že od ní odešel, když se dozvěděl o její nemoci. Jen toužila po tom ho spatřit. Věděla, že umírá, ale přesto věřila, že se stane zázrak. Upřeně hleděla na kapky infuzí, které jedna po druhé proudily do jejích žil. Doufala, že přijde. Tak moc si to přála. Najednou cítila něčí přítomnost. Otevřela oči a viděla Ji tam stát. Srdce se jí zachvělo. "Ještě ne! On přijde" smlouvala s ní. Nepřestávala věřit. "Je pozdě musíme jít…….." řekla dívce a natáhla k ní ruku. Ta se naposled zadívala na dveře pokoje a odevzdaně uchopila tu chladnou bílou ručku. Zadívala se do těch nádherných očí. Jediná slza a už nic víc. Poslední kapka odměřila její život. Ona už se nikdy nedozví, že stál za dveřmi jejího pokoje. Strach z toho , že jí zlomil srdce, mu nedovolil vstoupit. Možná by vešel, kdyby věděl, že ona ho pořád miluje a že za těmi dveřmi umírá………

Slib

30. května 2007 v 9:13 | Piškot...
tak tejtu povídku sem našla na jednom blogu sice je o twins Kaulitz ale vy si umíte změmnit jména třeba na Frantu a Heinricha =o) dávám jí sem protože je vážně hezky napsaná a je smutná tak si jí určo přečtěte
........................................................................................................................
Ještě o něco víc jsem si bradu zachumlal do tlusté šály a snažil jsem se horkým dechem alespoň trochu zahřát. Boty, které nebyly stavěné na to, aby se brodily závějemi si se vší urputnou snahou snažily probít cestu mezi kamennými náhrobky. Nikdy jsem nechápal, proč jsou tak tmavé, proč z nich čiší tolik studena …
(Leželi jsme vedle sebe a tiše pozorovali hvězdy. Začínala mi být zima, ale mlčel jsem. Věděl jsem, jak je máš rád, jak rád je pozoruješ. "Bille slib mi, že nikdy nespadnou. Že tady vždycky budou stejně jako Ty bráško. Miluji je tolik, stejně jako Tebe. Ucítil jsem, že mi do dlaně vložil něco jemného a se zájmem jsem si prohlížel šátek, který byl celý posetý malými, červenými srdíčky. Tom byl vždycky trošku dětinský, trochu kýčovitý, ale já … miloval jsem ho za to. "Slib mi, že ho budeš vždycky nosit u sebe, prosím." Tiše jsem přikývl a ještě pevněji stiskl jeho zpocenou dlaň … )
"Pane, pane tohle Vám vypadlo u vrat. Pane, stůjte." Naléhavý křik mě vyrušil a vzpomínky na bratra se znovu rozplynuly. Chci je zpět .. Malá holčička se dvěma tlustými copy natahovala drobnou, bílou ručku a podávala mi šátek, posetý malými srdíčky. Trochu křečovitě jsem po něm chňapl a přiložil jsem ho k místu, kde obvykle bývá srdce … kde zůstalo to mé? "Děkuji Ti, jakpak se jmenuješ malá?" Holčička se trochu zakabonila a mírně se zhoupla na špičkách zimních bot s kožíškem, snad, aby ukázala, že není žádné batole. "Anička. Anička Mayerová." "A kdepak máš maminku Aničko?" Holčička se rozhlížela po bílé, neutěšené krajině a její ručka po chvíli vystřelila nahoru. Támhle, támhle jak stojí babička. Spinká v tom hrobečku, víte?" Vyschlo mi v krku a já se snažil ovládat přeskakující hlas. Ta zoufalost! "Utíkej, ať o Tebe babička nemá strach Aňo." Naposledy mi zamávala a její drobné krůčky se vzdalovaly až nakonec zcela utichly.
(Otevřel jsem oči a všiml si, že už zase neležíš vedle mě. Znovu jsem zabořil hlavu do polštáře a obklopila mě pronikavá vůně Tvého heřmánkového šampónu. Nastražil jsem uši, možná Tě uslyším šramotit v koupelně. Vztekle si zaklel a dohopskal k posteli s jednou nohou vzhůru. Ach, Tome, jak jsi býval neopatrný. Snažil ses přidržovat ručník kolem pasu, v obličejíčku ublížený výraz týraného kotěte. Schoulil ses mi do náruče a já Tě líbnul do mokrých vlasů. Neúměrně rychle si zapomněl na bolest, která Tě před chvíli trápila … i já chci zapomenout, prosím obejmi mě!)
Čím blíž jsi mi byl, tím se moje kroky zkracovaly, znejistěly. Znovu začalo sněžit, nepříjemně ostrý vítr mě štípal do tváří. Jistě musely zčervenat. Jako Ty tenkrát, když jsem Ti nesměle šeptl: "Mám Tě rád Tome." Rozklepanou dlaní bez rukavice jsem odhrnul tlustou vrstvu zmrzlého sněhu, trocha mi uvízla za rukávem kabátu. Nepodařilo se mi sníh odhrabat úplně, jen půlka Tvého usměvavého obličeje pozorovala ten můj ustaraný z fotky za umazaným sklem. Nepatrně jsem se ho dotkl, hladím Tě, cítíš to? Zvedl jsem ze země růže a napodruhé tentokrát o něco pevněji jsem do nich zastrčil nebohý šátek. Opatrně jsem je položil na studené kamení … měl jsi růže rád, viď, že ano?
("Hezkého Valentýna Tome." Špitl jsem zastřeným hláskem a podal Ti malé poupě růže, které ani nedostalo šanci na to, aby se z něj stala růže. S radostí jsi ji přijal a políbil mě na čelo. "Moc dobře vím, jaká to byla dřina vylézt do zahrady starého Klause." Zachichotal ses a úplně stejnou kytičku vysvobodil z úkrytu pod svým tričkem. "Koukej." Rozesmál ses na celé kolo a hrdě mi ukazoval natržené kalhoty. "Ještě, že sis neublížil Tome, to by za to nestálo." Vážně ses mi zahleděl do očí a usměvavé rty vystřídala rovná, soustředěná čárka. "Kdybychom měli více peněž Bille, kdybychom jednou byli slavní a úspěšní, kdybychom nehráli jen tak pro radost, tak pak .. pak bych Ti koupil, co by sis přál. Ale takhle … " Rozhodil si nešťastně rukama a já si poupě přitiskl o něco blíž k srdci. "Tohle Tome, je to nejkrásnější, co můžeme jeden druhému dát … láska bráško."
Věděl jsi, že něco tajím. Zřejmě mě prozradily sklopené, nesoustředěné oči .. ba, ne vždycky si poznal, že něco tajím. Jako tehdy, když jsem náhodou zaslechl jakou, že oslavu pro nás rodiče chystají na čtrnácté narozeniny. Loudal jsi to ze mě tak dlouho, než jsem se Ti pod náporem polibků přiznal. A i dnes se nemýlíš Tome. Znovu jsem se téměř neznatelně dotkl Tvé fotky za sklem. Někoho jsem potkal bráško. Je stejně křehká, sladká jako Ty. Nosí mi stejné bláznivé dárky, má stejné ztřeštěné nápady, které mé rty znovu naučily smíchu. Nikdy ji nebudu milovat tak jako Tebe Tome, … i když je to dívka někdy se přistihnu, že místo k ní, mluvím k Tobě bráško …, ale mám ji rád. Já, už nechci být sám. Sám bez Tebe. Tak zoufalý, prázdný. Zeptal jsem se jí, jestli mi slíbí, že ty hvězdy, které jsi tak miloval nikdy nespadnou. Řekla ano, … a já jí věřím.
Tomu klukovi, který Tě srazil, jsem po čtyřech letech konečně odpustil. Vím, že by sis to přál, by jsi tak srdečný, tak nevinný. "Tome? Včera v podvečer padaly nezvykle velké vločky, jako tehdy na Vánoce, pamatuješ? To sněžila ta Tvá něha, bráško."
-----------------------------------------by Gia ------------------------
http://kaulitz-twins-4ever.blog.cz/0705/slib

už je pozdě

29. května 2007 v 17:39 | Piškot...
Dívka stojí na kraji skály a přemýšlí jestli má skočit. Má skočit?
Skoč,honem skoč,at to máš ze sebou. Ne nemůžu. Co když se rozhodnu špatně? Budu smrti litovat. Vždyt ti ublížil. Chceš ho mít na očích? Ne nechci. Tak skoč. Budeš na něho pořád myslet.Ale já ho mám pořád ráda. Ale on tě zradil.Dá se to napravit. Promluvíme si o tom. A potkáš ho s jeho novou holkou, že? To bych neunesla. No tak skoč! Nemůžu, co moji rodiče? Když se zabiješ,budeš mít od všeho konečně klid. Nemůžu.…
Skoč, vykašli se na ten zkurvenej život. Nemá cenu tady žít. Máš pro co? Nemáš..Skoč!! Po chvíli zavládlo v údolí ticho…po chvíli bylo přerušeno křikem a zase zavládlo ticho..bylo po všem.
Dívka skončila v útrobách údolí. Pohlcena vnitřním hlasem a utrpením.
Jen černí havrani poletovali nad tímto místem a šířili tuto zvěst dál a dál.. Oblohu po chvíli zakryly černá mračna a těžký letní vzduch protrhly kapky deště. Havrani se stihli schovat,ale tělo leželo dál bezvládně ležet.Vlasy,spadlé do obličeje,pozvolna vlhly a na starém vytahaném tričku se zvětšovaly skvrny od krve.. A ona to viděla. Stála nebo se spíš vznášela nad svým tělem.už neměla své tělo,ale duši ano. Stala se duší. Ale není duše více než tělo?
...cítila pocit prázdnoty..takové,že už není ve svém těle,může letět kamkoli. Může se jít podívat kamkoli..co dělají její příbuzní? Truchlí..? Ví , že zemřela?..opdál přijel štastný pár. Kluk a pohledná dívka. Sedli si na deku, kterou sebou přivezli na kole. Lehli si a začali se mazlit. Dívka ce otočila a pohlédla dolů do údolí. Spatřila ji. Spatřila tělo dívky,už dokonale promočené deštěm a krví. Zakřičela,kluk nechápal co se děje,ale dívka mu ukázala prstem směrem na tělo. Oba utekli... Tělo bez duše dál jen leželo..a duše se vznášela dál a dál...
...lehké poryvy větru ji odfoukávali dál od jejího těla....Na chvíli zaváhala-Opravdu se chce vzdálit? Zanechat své tělo jen tak ležet? ...Ale pak jen splynula v vánkem a plula..nejdříve nad loukami a rybníkem..ale pak začala nabírat výšku.. najednou viděla pod sebou město, kostelní vež, celý kraj jako na dlani.... Chtělo se jí brečet, byla zmatená, nevěděla co chce, ani kam míří...jenže nemohla dělat vůbec nic...Byla v rukou vzduchových vírů....
....její duši profoukával studený vítr..teprve jak uviděla svoje tělo,jak bezmocně leží v krvi,uvědomila si,že je mrtvá..že se už nikdy nevrátí do svého těla .Chci zpátky!!! Ale to nepomohlo...je rpyč navždy..ted se bude jen proplouvat mezi mrakama a dívat se na svět, na svět, který chtěla opustit, který opustila a už se do něj nenavrátí..horká slza jí udělala nesouměrnou a neviditelnou čáru na obličeji...
Stálo to za to? Je tohle to, co jsem chtěla? Jak jsem si vlastně představovala smrt? Je to vysvobození? Utrpení? Dostanu se do nebe? Pekla? A existují tyto světy vůbec?
Myšlenky vířily kolem dokola a ona byla stále zmatenější....
Začínala toho litovat...začínala si uvědomovat, že jí bude chybět rodina. Její máma, která jí vždy pomohla, vždy jí poradila, někdy vynadala, ale v jádru měla pravdu.
Táta...moc si s ním nerozuměla, ale bude jí chybět..měl dobrý smysl pro humor..s bratrem se věčně hádala...ale teď....cítí k němu lásku-sourozeneckou lásku..
Oči se jí zalily slzami..dál a dál jí vítr odfukoval..vzdalovala se..ten pocit prázdnoty se čím dál prohluboval.... je konec..
V dáli se ozvalo houkání....tudůtudůtudůtudůůů ohlédla se..spatřila sanitku jak jede k jejímu tělu. Od někud se ozval hlas..."máš možnost se vrátit pokud chceš, musíš se jen včas dostat ke svému tělu".
Ano, ano! chci.....
Zkoušela pohnout sebou...nešlo to...fooukal moc silný vítr..nešlo to
Už už byla u svého těla...překonala tu mocnou sílu větru..těšila se na svou rodinu,jak je všechny obejme a políbí.Bratrovi řekne že ho má moc ráda,že bez něho nemůže být.Rodičům,že je nikdy neopustí.. Ale...uviděla jak lidé ze záchranky se zvedli a kráčeli ke svému vozu..
Ne,nestihla to.Nějaká mocná síla ji odvanula pryč od svého těla.Plakala.Už nikdy se neuvidí se svou rodinou...ne to přece nechtěla to ne! Bylo pozdě, pozdě na nějaké přehodnocování své smrti..už to nelze vrátit. S touto myšlenkou se nechala unést lehkým letním vánkem nasáklým deštěm. Už je konec....

láska temného anděla ...

11. dubna 2007 v 15:38 | Piškot...
Vzduchem se snáší pírko. Pírko černé, jako nebe bez hvězd. Na skále nad městem sedí postava, nad kterou se vzpínají dva temné tvary. Křídla. Postava se dívá na západ slunce a v očích má slzy. Je to temný anděl. Zrovna umírá a tohle je jeho poslední západ slunce. Jeho duše se rozletěla jenom díky nešťastné lásce. Lásce anděla k člověku. Z oka se mu svezla další kapka ze studnice slz, další pírko se uvolnilo z kdysi majestátních tmavých křídel, která ochraňovala lidi před smutkem. Ztrácí se před očima, s každou slzou se uvolní další pírko, které okamžitě odnese vítr. Pírek je tolik, jako lidí. Každý si může najít to svoje. Každý může mít svůj kousek temného anděla, jen ona ne. Dívka, která jím pohrdla, která zavrhla jeho lásku a kvůli které teď umírá. On jí odpustil. Ví, jaké to je. On také kdysi pohrdal láskou, ale po své smrti se stal temným andělem. Změnil se a i ona se změní. Slunce zapadlo a posledními paprsky se k zemi snáší poslední pírko. Na skále byste našli jen jediný pozůstatek toho, že zde zemřel anděl. Černou růži vyrůstající z kamene. Tato růže nikdy neuvadne, bude zde pro ty, kdo se trápí a pro ty, kdo dovedou milovat a vážit si lásky.
 
 

Reklama